Když se malá narodila, bylo pro mně hodně náročné .. vlastně všechno. Dát se sama do pořádku a být tu pro toho malého uzlíčka. Hodně jsem s tím bojovala (o tom si můžete přečíst v tomto článku o čtvrtém trimestru). Abych se z poporodních depresí dostala, měla jsem malou prostě pořád u sebe. Mazlily jsme se, pořád se kojila a spala v ruce. Díky tomu jsme se na sebe opravdu hodně napojily a vše vzájemně prožívaly. A vlastně pořád prožíváme.
Dneska bych se chtěla právě zaměřit na ty signály. Myslím si, že už dokážu malou přečíst. Jenže je za námi dlouhá cesta. Nic z toho se nestalo ze dne na den. A taky mám občas nějaký zásek a nevím, co se mi snaží říct. Velmi všemu pomohlo naučit malou znakovat (článek o naší cestě ke znakování).
V hlavě jsem si vše nastavila tak, že nic nedělá proto, aby mně naštvala. Musím se u toho usmívat, když to píšu. Vždycky mi v paměti naskočí věta “To děláš jen, abys mně naštvala, že?”. Možná až bude puberťák bude to jiné, ale .. Teď je to roční cvrček, co se snaží komunikovat. Nefrfňá, nebrečí nebo není protivná jen tak. Vždy je za tím něco. Ať už velkého nebo malého. Snaží se jen najít způsob, jak mi něco říct a druhá věc je také to, že ještě nerozumí spoustě věcí, včetně emocí.
A já se snažím tento signál vzít a přeložit. Díky tomu se nám daří i předejít scénám. Nenechte se ale mýlit. Pořád se objevují. Jen už méně častějc, anebo rychle přejdou. Co ale vidím zpětně je i to, že často se dostane do fáze “dělat scénu” kvůli tomu, že na chvíli vypnu. Nejsem robot. Nedokážu jet na stoprocent každou minutu. Když do toho přidáte horší spaní, tak máte mámu zombie, která má občas během dne mikrospánek 😀
Naše napojení v praxi
Typickým příkladem jsou první botičky. Po pár týdnech co začala chodit, jsem ji zkusila dát boty. Měli jsme půjčené Atipass botky. První nasazení. Postavila se a bručela, že je chce dolů. Na druhé nedošlo, jelikož brečela jen když je viděla. Dala jsem ji čas. Prostě jsem čekala na signal.
Ten přišel asi o měsíc později. Na klasické procházce mi začala ukazovat na zem. Více se v nosítku vrtěla. Tehdy jsem začala hledat boty. V Barefootmanii jsem koupila na doporučení Magical Shoes a jen co došly, hned je vzala za své a nechtěla je sundat. Venku jsme šli poprvé do sněhu a ani jednou nezaváhala. Žádné pobrekávání. Nic. Radostně venku ťapkala a teď už jen pořád ukazuje na nohy, že si chce dát botičky a chce jít ven.
Prostě potřebovala čas k tomu dozrát.
Občas slýchám komentáře o tom, že jsme s malou jak přísavky. Že ji mám dát na hlídání a jiné. Nechci. Nedokážu zajistit její potřeby, když nejsem u ní. Věřím, že si někteří z Vás teď ťukají na čelo. Jenže.. Moje mateřské krédo je, že nezávislost je postavena na závislosti. Věřím, že tím blízkých vztahem, který máme, tím, že ji nenutím do ničeho, co sama nechce, mně sama jednou třeba řekně, že třeba chce jet k babičce a dědovi.
Nelíbí se mi, že bych ji měla nechat řvát a nutit ji být beze mně jen kvůli tomu “aby si zvykala”.
Moje malé lvíče a její pocit bezpečí
Jednou jsem v jednom časopise viděla fotku lvice, za kterou stál lev. Titulek byl “Lvici nezajímá kdo stojí před ní, když ví, kdo stojí za ní.”. Oblíbená pozice malé je, že si sedne zády ke mně a hraje si. Je to krásné gesto a pokaždé si vzpomenu na tuto větu.
Jsem prostě kontaktní maminka kontaktního miminka. A miluju to.
Jak to máte vy? Myslíte si, že je to standardní stav pro mámu? Já si myslím, a bohužel jsem to i párkrát viděla, že ne.
Mějte se krásně
Zuza
Svým projektem Mámám podporuji ženy v jejich začátcích s miminky, aby byly spokojené a na vlně psychické pohody.