BLOGMAS 6 Velmi speciální post – první rok života

Dnes bude velmi speciální blogmas post. Přesně před rokem se totiž narodila Lucinka. Trošku dojatě tu sedím a přemýšlím, kam se ten čas poděl. Asi jako každá máma. Po krkolomném startu, do sebe vše zapadlo a já se to snažila užívat seč to šlo. Byli dny, kdy jsem mlátila hlavou do zdi. Obrazně řečeno. Ale i ty dny jsem se snažila nasát. Vše není jen růžové. Příjdou dny, kdy jsem nevyspalá, protivná a nejraději bych zalezla do postele a dělala, že tu nejsem. Pak zakřičí s úsměvem „mama“ a já si nadávám, že to občas nezvládám líp.

První rok je neuvěřitelný. Z miminka, které jen plakalo, tu mám slečnu, která brble kudy chodí. Doslova. Má svoji hlavu. Ví, co chce a jde si za tím. A to doufám, že ji zůstane. 

Co mi mateřství dalo ..

Tak rozhodně efektivní využití času. Rychlo všechno. Úklid, jídlo, vaření, pečení, všechno. A s tím související nastavení priorit. 

Po porodu se mi hodně změnilo .. no asi vše. Věci řeším jinak. Nad čím bych se třeba dříve nepozastavila, mi teď dělá těžkou hlavu, protože malá to vidí a může tak podle toho jednou reagovat. Bohužel často to má i ze mně. Učím se teda každý den být pro ni lepším příkladem. Zvládat věci v klidu, s úsměvem, nikam nespěchat, dát ji čas vše zpracovat a pochopit. Stejně tak dát ten čas sobě než nějak zareaguju. Unáhlené jednání nedopadá dobře. Než začnu třeba vyšilovat, tak prostě na chvíli zavřu oči, třeba si i započítám do 5, prodýchám to, řeknu si, že je to ještě dítě a nechápe to, a až poté začnu řešit. Nejvíc mně jednou zarazila věta, kterou jsem ji na její dřívější vyvádění řekla a to „..šmárja, ty seš jak malá.“ Prostě drobné pokroky každý den. Hlavně tou motivací je to, jak potom sama reaguje, když vidí, že i já jsem v klidu. 

Od začátku se snažím ji nic nezakazovat. Má samozřejmě hranice, ale snažím se na to jít jinak. Někdy to funguje někdy je to horší. U tohohle se snažím jít podle Montessori postupu a to, že si odpovím na otázku, jestli to ublíží mně nebo jí když ji to dovolím? Dobře, musím několikrát denně rovnat šuplík s jejím oblečením, ale dělá to hlavně proto, že to vidí u nás. Nezajímají ji hračky (má ráda různé dětské hlavolamy, a myslím si, že hlavně proto, že to děláme společně), chce si hrát se stěrkama, naběračkama (aka žufánkama). Chce pít z mojí flašky, jíst z mého talíře, hrát si s mojí kosmetikou. Od doby, co si ji ráno beru do koupelny a vidí, jak si umývám obličej a maluju, už si nechá (a dokonce to dělá i sama) umýt obličej bez cukání. U koupání chápe, že když zakloní hlavu, tak ji voda neteče do očí. Zase hlavně proto (aspoň si to prostě myslím), že to vidí u nás, jelikož ji bereme do koupelny sebou. A třeba se tak i brzo naučí na nočník, protože i tam musí být se mnou. Jednoduše před tím, než bych ji řekla ne anebo nesmíš, si řeknu sama pro sebe „a proč ne“. Tedy aspoň v devíti z deseti případů 🙂 Je to prostě vývoj. Nejen ona se učí každý den.

.. a vzalo.

Použiji bohužel kliše a to spánek. Chybí mi noční nepřerušovaný spánek. Možnost si o víkendu přispat. Jednou jsem na Evropě 2 slyšela výsledek volby lidu, co je nejhorší na tom mít děti. A je to prý ztráta svobody. Já to takhle vůbec necítím. Příjde mi, že jsem toho za život před malou stihla dost. Samozřejmě můj cestovatelský bucket list byl daleko delší, ale necítím, že mi to malá nějak vzala nebo něco podobného. Na spoustě instagramových účtů můžeme vidět, že narozením dítěte se z nás nestávají domácí zaprděnci (za to může karanténa). Bude to jiné. A tak to cítím u všeho. Život neskončil, jen to co jsem dělala do teď, budu s malou dělat prostě jinak. Co považuju ale za nejhorší věc na mateřství je ten otřesný strach o malou. Už jsme byli i v nemocnici, má za sebou očkování, probdělé noci, nekončíčí pláč. Pokaždé jsem strachem až paralyzovaná. A to se asi nikdy nezmění.

Radosti běžného dne

Zbožňuju ten vývoj v chápajícího člověka. Vždycky ji říkám, co budeme dělat, aby prostě věděla. Její reakce na moji větu „Lucinko, musím jít na záchod“ je, že se otočí ke dveřím, chytne ruku a jde se mnou. Holt nastala ta doba, kdy nikam nechodím sama. Stejně tak reaguje na kávovar, vysávání a celkově úklid. 

Naprostá a nehraná radost z drobností tak i z obrovských pokroků. Říkala jsem si, jak nebudu jančit, když se ji povede nějaký pokrok. A helemese .. první stoupnutí, první kroky s oporou a co teprve první samostatné kroky. To museli slyšet snad i u sousedů. Radostí skáču i když se ji snažím naučit základní znaky a ona je pak používá a má z toho radost, že komunikuje. Stejně tak když je protivná, začne okolo sebe mlátit (někdy i mně) a já se ze stavu naštvanosti dostala do toho, že se s ní snažím komunikovat a pochopit, proč to dělá. A funguje to. Tyto stavy má čím dál méně (nebo rychle přejdou) a prostě ukáže, co potřebuje (třeba i tou znakovkou). 

Zbožňuju jak se různě schovává a pak vyskočí. Nebo když ji mám v nosítku, tak se dívá bokem a pak rychle na mně (jako že mně straší, na vysvětlenou). To jak každý den zvládá něco jiného. To jak chce spát jen se mnou. To jak se začala kojit (přece u toho nebude ležet, že jo). To jak se víc přitiskne, když vidí někoho cizího. To jak se po ránu směje. To jak okamžitě po otevření očí se přetočí na břicho a začně ukazovat na vše okolo. To jak vyvádí na gauči. To jak vždycky hledá toho druhého rodiče. To jak se tulí. To jak dává pusinky. To jak tancuje a její vkus na hudbu (od mala nejraději usínala na Dobráka od kosti od Chinaski, teď má nejradši Zadarmo). To, že si nás prostě vybrala a já (upřímně bez přehánění) za to děkuju každý den. Je to těžké. Jsem unavená. Někdy si pobrečím. Ale hlavně jsem spokojená. Šťastná, že ji máme. Že je zdravá. Spokojená (většinou :)).

Potulte ty svoje ratolesti každý den o trošku více. Ono to tak strašně letí.. a já jdu za tou svoji roční bambulkou.

Mějte se krásně.. prostě a jednoduše krásně.

Zuza

0 0 votes
libil se Vám článek
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments