Jak si Lucinka cestu ven přece jen našla

Dneska má malá měsíc a já se konečně cítím na to, abych sepsala svůj porod a celkový zážitek z tohoto speciálního dne. Není to tím, že bych měla otřesný zážitek .. jen no .. co si budeme povídat, začátky s novorozencem jsou pecka. Nejen my jsme si museli zvyknout na nový běh života. Malá to měla daleko horší.

Celý ten den byl jedna velká jízda. Člověk ví, že ho to bude bolet (dah), ale že to bude taková síla, že vše co jsem si poctivě cvičila (od cvičení, dýchání, meditace až po aromaterapie a hudbu) bude v moment zapomenuto, to mně už vůbec nenapadlo. Jediné, co mi pomáhalo byla sprcha. Netuším, jak dlouho jsem tam stála a nechávala teplou vodu „pracovat“, proto ani nechci kouskovat tento článek po hodinách apod., a upřímně, když se s manželem bavíme, tak jsem zjistila, že skutečně
netuším „hodinový harmonogram“. Co vím je, že se naše holčička narodila
1.12.2019 ve 20 hodin.

Kontrakce mi začaly v brzkých ranních hodinách. Do porodnice jsme jeli na dvakrát, jelikož poprvé jsem byla otevřená pouze na prst. Dostala jsem čípky na uvolnění a jeli jsme zase domů. Na podruhé, o asi 6 hodin později jsem byla otevřená na dva prsty. Takovou „rychlostí“ to šlo dost dlouho až jsem požádala o epidural. Nejen, že mi ulevil od bolesti, ale HLAVNĚ jsem během chvíle byla otevřená ze 3 cm na 9 cm a šlo se téměř na věc.

Měla jsem neuvěřitelné štěstí na porodní asistentky. Mluvily na mně v klidu, provázely mně kontrakcemi a všechno mi vysvětlovaly. Šly podle mého porodního přání a když bylo něco, co by mi doporučily jinak, zeptaly se a respektovaly odpověď. Přesně tak jsem si to představovala a jsem za to velmi vděčná. Porod byl náročný, ale i když jsem skončila na dvou transfuzích a málem to v noci zabořila v koupelně, pořád to nebylo to nejhorší.

Po převozu na poporodní oddělení mi malou vzaly, jelikož jsem byla kvůli velké ztrátě krve zesláblá, a nosily mi ji jen na kojení. Kojící minuty byla ta jediná doba, kdy jsem mohla malou pochovat, pomazlit a jen a jednoduše být s ní. Je hrozný pocit prosit cizího člověka, jestli mi dají ještě pár minut s mým dítětem. Mezi kojením jsem to akorát probrečela a doufala ve volný nadstandard, aby tam mohl být manžel s námi.

Když jsme u toho kojení .. start byl náročný. Pokaždé, když přišla sestra, tak mi malou narazila na prso a odešla. Jednou přišla vysvětlit, jak na kojení. Teorii, kterou Vám řeknou i na předporodním kurzu a kterou si dočtete na internetu. Praxe už byla horší a já netušila, jak to malé tělíčko vzít a přiložit si ji a přitom ji neublížit. Až jednou jedinkrát jsem narazila na skvělou sestru, takovou od rány a velmi příjemnou, která mi řekla ať za ní dojdu a že to se mnou probere a ukáže.

Dalším težkým zážitkem, jehož obraz mám pořád před očima je, když mi malou donesly ráno po porodu a říkaly mi, že zvracela plodovku a že ji musely odsávat, a ona byla tak letargická a vůbec nic nevnímala. Do pár minut potom se na mně usmálo štěstí a byl volný nadstandard a manžel na cestě.

a nastalo období sžívání. Nebylo to jednoduché .. není to jednoduché. Mám za sebou spoustu probrečeného času. Také součást šestinedělí. Stejně tak jako obrovské vlny hormonů, emocí a (co si budeme vykládat) i beznaděje. Když se na tento den dívám zpětně, cítím hlavně ..

Vděčnost

Citím obrovskou vděčnost k manželovi, který to se mnou všechno zvládl. Když jsme byli ještě doma a mně to v noci chytlo, byl pořád u mně a pomáhal mi prodýchávat (přece jen si mohu udělat jednu fajfku na seznamu „Co dělat u porodu“). Já jsem mezi kontrakcemi usínala a vždycky když jsem se probrala byl tam u mně a držel mně za ruku. Byl v klidu a byl tam. V porodnici potom prostě věděl co potřebuju aniž bych mu o to musela říkat. Takzvaně myslel za mně a já bojovala s tou hnusnou bolestí. První noc, co byl s náma v porodnici na pokoji, pokaždé vstával k malé, přebalil a podával mi ji na kojení.

Obdiv

Citím obdiv. Obdiv k mamce, a ostatním ženám, které prošly porodem v době dřívější. Když jsem slyšela, jak moje starší sestra přišla na svět, nemohla jsem uvěřit, že takový přístup existoval. Když mám za sebou porod sama, nemohu uvěřit, jak to mamka zvládla (a ještě šla do toho dvakrát znovu).

Láska
Čím více se mi blížil termín, tím více jsem byla nadšená. Měla jsem i strach.. strach z neznáma, strach z bolesti, strach z toho že se něco pokazí. Více mně však zaplavovala neuvěřitelná vlna lásky, která mně doháněla k slzám. Lásky ke tvorečkovi, který mi vesele kopal v bříšku. Jakmile jsem se prořvala u porodu ke konci a porodní asistentka mi dala naši malou holčičku na prsa, to krásné malé stvoření, které ani jednou nezaplakalo, spadla jsem do toho ještě hlouběji. Pořád mám ten moment před očima. Jak tam leží a otevírá ty svoje krásné tmavé oči. Jak se na sebe díváme, a já nemohu uvěřit, že je konečně tady.


Smutek
I tato emoce je součástí tohoto zážitku. Začalo to už v porodnici, kdy jsem nemohla mít malou první noc u sebe, kdy jsem padla i na neochotnou sestru z novorozeneckého, která mi přímo řekla, že mi s kojením nepomůže, jelikož se střídají směny a ona jde domů. Citím se na dně pokaždé když malá pláče a já nevím proč, i když bych to jako její máma přece vědět měla.

Říká se, že na bolest u porodu zapomenete. Nemyslím si, že je to pravda. Jen si pamatujete hlavně to první setkání s človíčkem, který byl dlouhých 9 měsíců Vaši součástí.