Prvně jsem měla tento týden v plánu úplně jiný článek. Je krásně nachystaný, ale jedna událost na hřišti mne donutila k tomu ho posunout a místo toho vytáhnout jiné téma, které mne dohnalo přímo na hřišti doslova k slzám. A co se teda stalo?
Ráno jsme vyrazily s dcerkou směr naše oblíbené hřiště. Když jsme tam došly bylo tam předěťováno (je to slovo, že ano?). Přímo u vchodu do nás vrazila paní se dvěma dětma (odhadem tak 5 a 3 roky). Nemohli totiž počkat. Po nějaké době vidím právě to nejmenší dítko plačíčí na zemi, jak ho paní oprašuje a starší kluk utíká pryč a po oku se ohlíží. Paní nasupěně přibíhá ke staršímu a ten se už krčí na lavičce. Takový strach v očích jsem snad ani nikdy neviděla. Hned po něm začne křičet, proč do mladšího žduchnul a když není odezva, tak k tomu přidá facky. A tak s křikem, mlácením a pláčem odchází z hřiště pryč.
Já tam sedím jak pecka, snažím se odvrátit pozornost dcerky jinam, ať takové jednání nevidí. Nevím, co dělat. Když se ozvu, zhorším to? Nikdo jiný si toho moc nevšímá. Automaticky mi z očí lezou slzy. Přecitlivělá? Ne. Empatická.
Představuju si, jak se asi musí cítit. Jaký má strach, protože ví co přijde. Podle jeho chování bych totiž řekla, že to nebylo něco ojedinělého. Nebylo to, že by paní měla akorát blbý den (a ne, že by ji to omlouvalo). Bylo to něco v čem prostě žije.
Emoce pod kontrolou
Zvládat hněv, celkově emoce, je s dětmi daleko těžší. Všechny jejich „období“ jsou náročné pro obě zúčastněné strany. Jenže i když je to těžké, tak je to zároveň neuvěřitelně důležité s nimi umět pracovat. Děti jsou naše zrcadla. Doma dostávají svůj základ. Vidí, jak v určitých okamžicích reagujeme, a podle toho pak jednají sami.
Takže jednoduchá odpověď na otázku paní „Proč jsi ho žduchnul?“ mohla být, že takové jednání vidí pravděpodobně doma.
Opravdu lidé učí svoje děti nebít ostatní tím, že je bijí?
Já a emoční kontrola
Různý mišmaš emocí je u mne standardní. Neberu to už jako nevýhodu, jak tomu bylo dříve (článek Citlivost jako přednost). Nebylo to pro mne o potlačování emocí, ale hlavně se s nimi naučit pracovat. Když jsem totiž nebyla na pozoru, vše jsem pak viděla v očích malé. Ona to prostě nechápala. Nechápala, proč se zlobím a proč zvyšuju hlas. A poslední, co chci je, aby měla ze mne strach. Takový respekt od ní nechci.
Jak začít mít emoce pod kontrolou?
Vše musím prodýchat. Je to už takovou mojí součástí, že když zavřu oči, abych si prvně chytla emoce na uzdu, tak malá začne prodýchávat taky. To mne většinou tak dostane, že mi nezbývá nic jiného než se začít smát a potom se mi vše vysvětluje daleko snáž.
Vysvětluju jak negativní emoce, tak ty pozitivní. „Vidíš, jak se chlapeček směje? Má radost, že ..“, „Holčička plače, protože ..“
Doporučuji si přečíst knihu Rodičovština od Jennifer Lehr (jako e-book třeba zde). Některé části mi přijdou trošku přitažené za vlasy, některé si nedokážu představit v konkrétních situacích (především když jsou v tom zahrnuty další děti a jejich rodiče), ale ve své podstatě s touto knihou souzním a přála bych si, aby si ji chtěli přečíst i další rodinní příslušníci.
Co se knih o rodičovství týká, pečlivě jsem vybírala, které si přečtu. Právě Rodičovština mi přišla jako dobře zvolená četba. I když je kontaktní a respektující rodičovství pro mne něco přirozeného, ráda si rozšířím obzory. Pokud můžu udělat nějaký extra krok k tomu, aby z dcerky vyrostl spokojený a sebevědomý člověk, tak to prostě udělám.
Kniha právě popišuje i to, že každý čin dítěte má nějaký důvod. To, že kluk ždouchl bráchu, mělo pravděpodobně nějaký důvod. Je bambilion možností, jak to paní mohla udělat jinak, resp. jak to měla udělat jinak. Bít dítě není nikdy řešením problému.
Myslete na to, jak jednáte s dětmi. Jednejte s nimi tak, jak chcete, aby lidé jednali s Vámi. S tímto dnešní článek zakončím.
Zuza
Svým projektem Mámám podporuji ženy v jejich začátcích s miminky, aby byly spokojené a na vlně psychické pohody.
Zuzi souhlasím s tebou. Taky mi je vždy úzko, když tohle vidím. A často pak vídám maminky, které bouchnou své dítě třeba přes ruku, protože ono bouchlo jiné dítě a maminka ho plácá a u toho říká „sem ti říkala, že mlátit se nesmí „.
Mně je taky v takových situacích hrozně. Chtěla bych do toho zasáhnout a nějak třeba pomoct, ale jak ..