Některé dny jsou prostě na palici. I když se snažím opravdu upřímně nasávat každou minutu mateřství, ať už je jakkoliv těžká, tak někdy .. někdy toho mám prostě fakt akorát dost a těším se na večer, že se půjde spát. Je fakt, že malá se přes noc často kojí, tak nevím jak moc velká je to ve finále výhra..
Když propukne nemoc
Je to pár týdnů zpět, co malá onemocněla. Asi jak se pořád měnilo počasí. Prostě jeden den se vzbudila se zacpaným nosem a zvýšenou teplotou. Pokud to jen jde, tak srážíme teplotu nošením, pěkně tělo na tělo. K tomu všemu zadní rýma, která je teda pěkné peklíčko. Dvě noci po sobě jsem (ne)spala v sedě, aby malá na mně mohla ležet. Každý pokus o odložení skončil dávěním až skoro dušením. To jsou ty nejhorší momenty, co jsem zatím zažila.
Za stálého mazlení, kojení a nošení jsme se dostaly přes ten týden. A pak nastala změna, tzv. došlo na další fázi. I když jsem to mohla čekat. Po každé virozce co měla, měla určitý skok ve vývoji, řekněme. A tento fakt stál za to.
Fáze testování
To, že razíme respektující rodičovství není úplně tajemství. Montessori přístup je mi blízký a myslím si, že nám prostě sedí. Malá má nastavené určité hranice. Nicméně má hodně volnosti v objevování a zkoušení nového. Pomáhá mi v kuchyni (i u sporáku), ráda přeskládává spížku, pomáhá mi uklízet, prát, vešet prádlo. Prostě a jednoduše proto, že sama chce.
Snažím se co nejméně používat věty jako „To nesmíš“, „Ne“, a moji oblíbenou „Nezlob“. Neříkám, že ze mne občas nevylítnou, ale je to většinou proto, že někdy ten strach, že se něco stane je větší než vědomí, že ji tyto věty nic nedají. Každý den celý den vysvětluju a vysvětluju.
Proto mne tato fáze fakt zasáhla. Už po prvním dni jsem přemýšlela, jestli nemám jen špatný sen. Jak někdo, kdo má volnost má nutnost testovat hranice? Jak někdo má chuť pokoušet, když si nevybral úplně trpělivou maminku? Jak může mít někdo tolik jiskřiček v očích, když dělá něco, co VÍ, že by neměl?
Zažívaly jsme fakt peklo. Přišlo mi, že nehledě na to, jaký způsob zkouším, tak nic nefunguje. Vysvětlování nefungovalo, hrození nefungovalo, dokonce jsem se snažila i odvrátit pozornost. Prostě totální truc a jedna šílená máma k tomu.
Jenže pak mne něco cvaklo. Je mým zrcadlem. Jak se cítím já, tak se cítí i ona. A já jsem do psychické pohody měla poměrně daleko. Nevyspání, konstantní kojení a strach se podepsal, a já byla občas protivná i sama sobě. Chtělo to čas, chtělo se to pořádně vyspat a taky pořádně najíst.
Spokojená maminka má spokojené miminko
Jak jsem se dostala trošku do pohody, měla jsem zároveň i více energie na to moje malé stvoření. Čím víc jsem se radovala a usmívala a zabavovala, tím míň měla dcerka nutkání udělat něco na truc. Zdůrazňuji to nutkání, testování nevymizelo a ani to neočekávám. Je to součást vývoje a já se musím obrnit trpělivostí. Pro mne je skutečně teď důležité, že došlo k určitému zlepšení.
Jelikož je dcerka našim prvním dítkem, vše se učím zároveň s ní. Snažím se pro ni volit smysluplné hranice a nezakazovat něco jen proto, že je to pro mne nevýhodné. Klidně strávím podstatnou část procházky na jednom místě hledáním toho nejlepšího kamínku. Klidně budu stát u žebříku a jistit ji, protože chce zkusit jaké to je šplhat. Pokud to pro ni neznamená nebezpečí, proč ji omezovat v tomhle věku kdy vše objevuje a rozvíjí své schopnosti.
Hranice jsou tu od toho, aby byla v bezpečí. Nesmí běhat střemhlav z postele, nesmí za mnou chodit, když je otevřená trouba atd. Potom mi občas přijde jako nás Gilbert (robotický vysavač). Ten taky při vysávání naráží do překážek a snaží se zapamatovat, že tam něco bylo a aby při přístím vysávání už do toho nenarazí. Většinou. Často ještě potřebuje párkrát zkusit, jestli tam skutečně teda něco je. Na podesáté to třeba už objede.
Často si lidé myslí, že při Montessori přístupu jsou děti jak divočáci bez hranic a mohou vlastně všechno. Tak to ale vůbec není. Jen jsou nastaveny hranice, které mají smysl. Děti jsou podporované v poznávání a objevování. Dává se jim prostor, aby mohli sami přemýšlet a nedělali jen to, co se jim řekne. Nechci dceři zakazovat něco jen proto, že se mi třeba teď nechce.
Jak to u nás v reálu je?
Příkladem je to, že má teď období, kdy chce být asi horolezcem až vyroste. Místo toho, abych ji to zakazovala a říkala ji stále dokola „spadneš, nechoď tam“, jsem prostě u ní a nechávám ji to zkusit. Učím ji, že může ale musím tam být. Je to výhra pro obě strany, obě dostaneme co chceme.
Má pár hraček, na které se dá také stoupnout a jelikož mi bylo jasné, co udělá když ji řeknu „nesmíš“ (podotýkám, že jsou to dřevěné hračky, které něco udrží), tak jsem ji naučila, že když tam chce vlezt, tak ať příjde za mnou a já ji budu držet za ruku. Zatím to tak funguje (ťuk, ťuk).
Možná to taky není takhle ideální, ale nám to tak funguje. A o tom to vlastně všechno v mateřství je. Najít si vlastní cestu, která nám vyhovuje a díky které jsme spokojené my i naše děti.
Jak se s novými fázemi vypořádáváte vy? Dejte tipy do komentářů 🙂
Mějte se krásně
Zuza
Svým projektem Mámám podporuji ženy v jejich začátcích s miminky, aby byly spokojené a na vlně psychické pohody.