Citlivost jako přednost

V posledních týdnech si všímám na dceři jedné krásné vlastnosti. Citlivost, která jde ruku v ruce s empatií. Je schopna běhat kdo ví jak dlouho, hledat šneky a dávat je k sobě, jen aby prostě nebyli sami. Pokud se bouchnu, tak za mnou jde a pofouká. A když někde pláče miminko tak vše sleduje a je nesvá.

Po kom to dítě je?

Pokud čtete mé články už delší dobu, tak víte po kom. Manžel není úplně emočně stavěný a takové věci neřeší. Ty protiklady, že? Jsem citlivá a vždy mi to bylo předhazováno jako slabost. Měla jsem pocit, že se za to musím stydět a dávat si na sebe masku a tohle všechno krýt. Pokud někdo vidí Vaši slabost, tak ji využije. Tohle mi jelo hlavou snad celé dospívání. Dokonce jsem měla jednou v papírech z pohotovosti napsané, že jsem přecitlivělá. Zkolabovala jsem v práci a měla takové křeče, že jsem nemohla ani stát. U toho jsem opravdu nebyla schopna se smát. A tak jsem dostala takovou nálepku.

Citlivost jako přednost

Teď už se snažím tuto svoji vlastnost brát jinak a snažím se ji využívat k něčemu dobrému. Stejně tak s empatií. Všechno příliš prožívám a o to víc, pokud se to týká jiných lidí. Všechny katastrofy, nemoci, úmrtí, a vše co se týká dětí je pro mne utrpění. Každý kočárek, ze kterého jde pláč a buď to rodič ignoruje nebo jen drndá. Kočárek zakrytý plínou a i miminko, které se zavře do pokoje a nechá se vyřvat ke spánku. A i různé situace, které se odehrávaly v mé situaci v porodnici.

Je to pro mne až stres. Do teď se sama dostávám ze svých stavů po porodu. Snažím se z toho vypsat, protože i když se cítím lépe, nejsem schopna to nechat jít. Spousta lidí to má tak, že mávne rukou a řekne, že to stejně nezmění. Já to prostě prožívám stále dokola.

Proto pomalými krůčky pracuji na svém projektu Mámám (více zde). Citlivost se dá totiž jako vše vzít z té negativní stránky, v tomto případě být velmi zranitelná, anebo ji přetvořit jako svoji přednost. Jsem schopna více naslouchat lidem. I co se týká psychiky v mateřství, ať už se jedná o poporodní depresi či nikoliv. Není mojim cílem někomu radit, to mi opravdu nenáleží, ale jsem tu proto, abych vyslechla a byla řekněme, takovou virtuální kamarádkou.

Pokud to čte někdo, kdo si prochází těžkou dobou v mateřství (i mimo něj), tak mi můžete napsat na zuza@zuzapolivka.cz

Smysluplná práce

V létě 2012 jsem strávila v Centru sociálních služeb, jinými slovy v domově důchodců. Nejlepší a nejsmysluplnější práce jakou jsem snad kdy měla. Trošku s nadsázkou jsem se každý měsíc divila, že mi přišly na účet peníze. Každý den jsem se tam těšila a byla jsem ráda, když jsem v té změti povinností měla chvíli a mohla jsem s některými lidmi chvili posedět a jen si povídat a poslouchat jejich příběhy. Postupem času mne přiřadili pouze k jedné paní a společně jsme si to léto fakt užily. Chodily jsme na procházky, ukazovala mi fotky, četly jsme si, prostě jak den strávený s kamarádkou.

Využila jsem svoji citlivost k něčemu smysluplnému. Zpětně to vidím, jako ten první krok ke všemu co chci dělat a kam vlastně mířím.

Pozorovatel

Když jsme na hřišti, dcerka si nechce jít moc s nikým hrát. Je ještě maličká. Ovšem dokáže dlouhou dobu stát a všechny pozorovat. To je hlavně její dětská přirozenost. Dívá se a pak kopíruje, co dělají ostatní děti. Pokud nějaké dítě pláče, tak chce jít za ním. Dívá se a je z toho sama smutná.

Je na tohle brzy. Možná je to všehovšudy pouze její dětská vnímavost a nemá to žádnou spojitost s budoucí vlastností. Můžu však doufat, že z ní vyroste citlivý člověk, který bude ostatním pomáhat. Teď je ta doba. Dívat se co a koho pozoruje, co vnímá a co ostatní dělají a říkají. Budu pro to dělat co se dá.

Jakou vlastnost máte na sobě rádi?

Mějte se krásně

Zuza