Jsou dny, kdy je toho prostě nějak moc. Moje zranění mi na energii a dobré náladě v poslední době také moc nepřidává. Bohužel pak někdy protivně vyjedu, když malá začne frfňat. Jsem pak na sebe naštvaná, protože mám pocit, že to prostě musím lépe zvládat. Když jsem rozladěná, tak ze mne mohou vyjet slova, která buď tak nemyslím anebo si ani neuvědomuju, jak mohou malou zasáhnout (aplikovatelné samozřejmě i na jiné obyvatele naší domácnosti). Teď třeba ne tolik, ale čím dříve je ze svého slovníku dostanu tím lépe.
Nejde o to co říkás, ale jak to říkáš
Je pro mne důležité, abych ji vštípala chápání emocí a jak se s němi vypořádat. Nechci používat věty, které ze mne dříve vypadly a to třeba „Ty jsi tak protivná“. Všechno co s malou dělám (v 9 z 10 případů, pořád jsem jen člověk, co chybuje) se snažím jet podle toho co bych nechtěla, aby někdo říkal nebo dělal mně. Prostě si představím tu situaci. Něco se mi nelíbí, něco nechápu, něco mne bolí a nedokážu to popsat a někdo mi řekne „Ty jseš tak protivná.“ To mi fakt nepomůže. A co hůř, raní mne to.
Taky jsme vyřadili ze slovníku věty „To nic není“ po tom co se nějak zraní. Je v pořádku si pobrečet, když spadne, odře si koleno nebo cokoliv. Potlačovat emoce není řešení. Tato kapitola v knížce Rodičovština byla skvěle zpracovaná. Tuto knížku mohu doporučit. Jsou tam i věci, které nebudu využívat nebo to pojmu jinak. Ale v některých věcech mi to opravdu otevřelo oči. Vůbec by mne některé věci nenapadly, že se mohou brát jinak nebo co může být následek.
Nová fáze v životě
Bohužel začala mít fázi, že když není po jejím tak třeba něco odhodí. Nemusím ani použít fráze, které by ji rozhodily. Snažím se nepoužívat slova jako nesmíš a ze slovníku jsem odstranila „ne“ už dávno. Nechápu její reakci odhození čekoholiv na větu „Pojďme do kuchyně“, ale musím překonat svoji frustraci a pomoct ji se vyrovnat s tou její.
Jak jdu na to?
Když má tuto fázi, která hned nepřejde, čupnu si k ní (dostat se na úroveň dětí je při komunikaci s nimi velmi důležité) a snažím se ji pomoct rozšifrovat její pocity. Řeknu ji, že vidím, že je nespokojená / naštvaná / rozmrzelá / atd. ale že nevím proč, že mi musí ukázat, co se ji nelíbí. V tomto je fakt super právě to znakování. Zatím malá nemluví, tak bez znakování by bylo dost náročné, aby se vyjádřila.
Bezpodmínečná láska
Nechci být ta máma, co bude říkat věty jako „Až se vyvztekáš, tak přijď“. Chci, aby věděla, že nehledě na to, co dělá, tak já jsem pořád tady pro ni. Nemusí se zrovna v tu dobu cítit na objímání (naštěstí teď to tak má a uklidní se při to, když ji obejmu), ale ví, že tam jsem s ní a beru vážně její stav.
Je tolik vět, které slýchám na ulici od jiných rodičů, které zasáhnou i mne. Člověka, se kterým to vůbec nesouvisí. Neřvi a pojď. Zas děláš scénu. Na to není nikdo zvědavej. Jak tyto věty mohou dítě zasáhnout a, třeba později i před ostatními, ponížit. Přitom to co ty prcky trápí je třeba jen kamínek v botě. Stačilo by jen na chvíli zpomalit, zeptat se, ať ukáže co je trápí. Jenže oni je čapnou za ruku a táhnou pryč. Dítě nestíhá a vlaje za rodičem.
Nenechte se mýlit. Chápu, že tyto projevy na veřejnosti jsou náročný. Odsuzovačné pohledy ostatních rodičů jsou také těžké. A co teprve pohledy ostatních v rodině. Ale na ně se vykašlete. Vaše dítě Vás v ten moment potřebuje, na ničem jiném nezáleží.
Teď se zaměřuji na děti ve věku dcerky (15 měsíců). Nepouštím se do starších dětí. Nebudu psát o tom, co neznám. Také každé dítě je jiné. Píšu svoji zkušenost a co u nás pomáhá.
Do budoucna
Pro nás maličkost, pro děti obrovská věc, která je doslova může ovlivnit na celý život. Je to šílený, že? Nejen fyzické tresty, tak i slova ovlivní budoucnost našich dětí a to už stojí za pozastavení nad čímkoliv, co našim prckům říkáme. A nejen těm, ale i co říkám sobě, manželovi nebo okolí. Pokud se na sebe budu dívat nespokojeně, říkat si, že jsem zas přibrala a ve všem vypadám hnusně, malá to bude nasávat a někde v koutku ji to zůstane.
Dávám pozor na emoce, ale je to jen jeden dílek. Zdravé chápání těla, umění se pochválit, být šťastná. Takových věcí, který ji chci předat.
Mějte se moc krásně
Zuza
Když mi bylo 5 let, matka mi neustále říkala, že štěstí klíčem k životu. Když jsem šel do školy, ptali se mne, co chci být až vyrostu. Napsal jsem "šťastný". Řekli mi, že jsem úkol nepochopil a já jim řekl, že oni nepochopili život.
Svým projektem Mámám podporuji ženy v jejich začátcích s miminky, aby byly spokojené a na vlně psychické pohody.