Dlouho jsem si myslela, že Terrible Two (volný překlad – hrozný druhý rok života) je trvdá realita. Prostě to tak je a nedá se s tím nic moc dělat. Vlny emocí, odmítání, pláč, chtění, křik (dítěte v tomto případě).. takové obrovské kombo všeho, co Vás buď naprosto obrní nebo naprosto odrovná.
Když jsem odjela do Californie dělat au pair, můj chlapeček měl 14 měsíců. V půlce mého pobytu, přibližně, přišlo emociální horská dráhá (šmárja, v češtině to zní opravdu otřesně). Často byly dny, kdy jsem se těšila na večer, že dojdou rodiče z práce. Být au pair je nejen ohromná zkušenost na cestování a na poznávání kultury, ale zároveň i na budoucí mateřství.
Měla jsem velmi volnou ruku a host rodiče mne podporovali v rozhodování. Radili jsme se a zkoušeli. Ono ani nic jiného nezbývá. Internet je plný postupů a osvědčených rad. Jenže .. jenže tu platí to klišé, že každé dítě je jiné. Je tedy fajn si přečíst některé kvalitní zdroje, ale stejně ve finále musíte dát na signály Vašeho dítěte.
Už teď vidím, že tzv. time out nebude na dcerku fungovat. Je to pořádný rebel a aby seděla a „přemýšlela o svém chování“ .. je to úsměvné si to jen představovat. Jelikož jedeme kontaktní a respektující způsob rodičovství, vidím v tom jediné výhodisko. Už teď totiž sbírám plody našeho snažení.
Já vím jak se cítíš..
Emoce už s dcerkou házejí jedna radost a já se ji snažím vysvětlit co prožívá. Když se vzteká, když je smutná, když ji něco bolí, když se směje, když tancuje a zároveň když ty stejné emoce prožívám já, tak ji to popisuju. „Ta písnička se ti líbí, když tak tancuješ, viď?“, „Vím, že se ti to nelíbí, ale nemůžeme skákat po gauči“, „Ano, maminka se zlobí.“ a podobné věty ze mne padají každý den.
Budu upřímná, je to někdy hodně náročné. Opakovat to stejné třeba 6x po sobě. Ne za den, ale PO SOBĚ, je pro pořádně otrlé. Už jsem přemnohokrát říkala, že se snažím vcítit do pocitů dcerky. Ohledně pocitů a prožívání to není jiné.
Tak ji odveď pozornost jinam..
Nepopírám, že je to zajímavý a většinou osvědčený způsob, jak zvládnout vztek a frustraci dítěte. Ale já mu neholduji. Chci totiž, aby mi jednou byla schopna popsat svoje pocity a toho dosáhnu, myslím si tedy, pouze tím, že s ním budu o nich komunikovat. Ono taky tento trik nebude asi moc platit na daleko starší děti, a tak čím dřív zavedeme tento způsob komunikace, tím líp.
Tohle platí asi všeobecně. Neříkám si, že „na tohle máme ještě čas, vždyť je ještě malá“. Ano, je sice malá, ale už vnímá. Velice rychle vše pochopí a vlastně ve finále nepochopí proč včera to bylo takhle a teď je to zas jinak.
Občas se musím více obrnit vůči okolí než vůči chování dcerky. Každý to myslí dobře. Nemyslím si, že by někdo myslel svoje slova ve stylu „ta je hrozná máma, já ji ukážu jak se to dělá“. Jenže co fungovalo u jednoho, nemusí platit u druhého. A to je potřeba respektovat a odpovídat jen, když je člověk tázán. Respektování rodičů jsem popisovala tady
Realita nebo mýtus?
Něco na tom bude. V tomto věku se toho odehrává tolik a ještě neumí zvládat tyto výkyvy nálad, situací, prostředí.. Často mně to ale přišlo, že je to spíše skvělá výmluva. Jdete pozdě? No jo malá nespolupracovala. Hysterický pláč v obchodě? No jo má ty dva roky, že?
Nejlepší východisko vidím v předcházení těchto situací. Vím, že když je hladová a ospalá není s ní k vydržení. Vždycky musím mít s sebou svačinu a nosítko. Přes to nejede vlak. Vím, že se začne vztekat u některých hraček, tak se k ní přidám a hrajeme si s tím společně než to dokáže zvládnout sama (různé vkládačky, puzzle, lego atd.). Momentálně má období, kdy chce stále nějaké tužky či propisky a chce si kreslit, tak jsme ji zajistili papíry a bezpečné tužky, a je spokojená.
Prostě mám spíše pocit, že je to lepší říct jako Terrible Two než to, že dítě se vyvíjí a potřebuje rodiče, aby ho touto fází provedli.
Jaký máte názor na toto období vy?
Mějte se krásně
Zuza
Svým projektem Mámám podporuji ženy v jejich začátcích s miminky, aby byly spokojené a na vlně psychické pohody.