Minimalismus řízený dítětem

Pro někoho může být cesta k minimalismu náročná. Musíte se postupně zbavovat věcí, o kterých jste si mysleli, že je potřebujete nebo prostě jen chcete. Odkládáte to. Čekáte, že se jednou probudíte a ono se to udělá samo. Jen tak přes noc. A pak přijdou děti.

Jsem člověk, který si na věci dává pozor. Ať už je to oblečení, boty nebo třeba nádobí. Až příliš si beru, když se něco zničí anebo dokonce ztratí. Do teď mám před očima tričko, které se mi ztratilo při cestování. Když do toho vložím energii, čas a peníze, dávám pozor ať to prostě vydrží o nejdéle.

Akční dítě

Dcerku zapojuju do chodu domácnosti přirozeně už od doby co začala vnímat. Ze začátku seděla, no seděla, spíše ležela v polohovací židličce se mnou v kuchyni a vařila. Buď byla tam anebo v šátku.

Pak si sedla, aby měla pořádný výhled. Dala jsem ji do ruky vařečku, třeba a ta se s ní oháněla jedna radost. Jak si začala stoupat, tak jsme pořídili učíčí vež (skvělá investice), trošku si ji poupravili, aby z ní nevypadla, a už se mnou po chvilkách stála u linky. Jak začala ťapkat, tak se příčky navíc oddělaly a naučila se z ní lézt. Bavilo ji to v kuchyni už od mala. Dávali jsme ji různé mističky, lžičky a když jsem měla pocit, že to nějak zvládne (anebo prostě její miska nebyla čistá), dala jsem ji keramickou.

A tím to vše začalo.

Musím tedy říct, že nic nerozbila naschvál (ťuk ťuk). Nikdy prostě nic nevzala a nehodila s tím o zem. Naopak je opatrná. Mám pocit, že v tom vidí odpovědnost a chce nám ukázat, že zvládne to co my. Nechávám ji vyndávat i marmelády z košíku a pak si s nima štráduje přes kuchyň do skříňky. Má obrovskou radost a důležitě s hlavou do vrchu jde pro další. Prostě ji věci omylem vyjedou z ruky. Nebo utírá stůl a drcne do skleničky. Otáčí se a letí s ní i miska.

Sice jsem pořád v poběhu a připadám si jak chobotnice, jak se snažím vše chytat a oddělávat, ale i tak se to stane. V poslední době až příliš často. Teď už si i vezme učící vež sama a dotáhne si ji kam potřebuje, často ke dřezu s nádobím a chce umývat.

Tak se nám zásoba nádobí srazila na polovic. A víte co? Pořád máme až až.

Tak mne to tak ťuklo, kolik mám doma věcí, které mi tam prostě jen leží, třeba z čistého sentimentu, ze strachu, že to budu třeba někdy potřebovat. Už jsem domácnost dost protřídila, ale přesto je toho pořád příliš. Tak se na to dívám trošku z povzdálí. Bez citu a obav.

Před pár dny jsem dokonce doma našla dva sešity ze základky. Už je to nějaký pátek co se za mnou dveře této školy zavřely a přesto jsem našla tento poklad. Říkala jsem si, jak jednou třeba dětem ukážu co jsem se učila. Mne to jakou malou bavilo, když mamka vytáhla nějaké takové poklady. Jenže to bych pak potřebovala ještě jednu místnost jen na sentiment.

Nicméně mám dvě památeční krabice od bot. Jednu z dob ze základní školy (dopisy, přání, pohledy a spousta fotek) a druhé z cest. Je to taková zvláštní nostalgie a nedokážu si představit, že bych tohle vyhodila.