Víte, co mne v těhotenství nikdy nenapadlo? Mimo jiné teda. Že bychom mohli s manželem mít rozdílný přístup k výchově.
Na začátku jsme si řekli, že „výchovný pohlavek“ není výchovný a nic takového nechceme praktikovat. Chtěla jsem jít cestou respektujícího rodičovství, kontaktu a bezpodmínečné lásky (žádné citové vydírání :D). Přislo mi, že jsme si vše důležité vyříkali a bez nutnosti kompromisů se shodli.
Pak však nastala realita.
Abych Vás uvedla do obrazu. Jsem velmi intenzivní mama bear. Ochranitelská, paličatá a snažím se dělat, co si myslím, že je pro malou nejlepší. Ne to co je rychlejší. Chci, aby objevovala a zkoušela si, co nejvíce sama. V mezích bezpečí samozřejmě, ale aby se cítila sebevědomě. Má neuvěřitelnou radost, když se ji něco povede. Občas se u toho vztekne (netuším, po kom tohlé má ..ehm), občas i spadne, ale zvládne to.
Rvu se jako lvice a držím si své mláďátko blízko u těla v bezpečí.
Manžel je zas ten, který pojem ochranitelský vzal jinak a nejraději by za malou dělal vše. Chápu, že má strach. Nic z toho nepodceňuji. Ale malá už je ve věku, kdy si nějakým způsobem řekne, že chce pomoct nebo si je nějak nejistá.
Když se na to někdo dívá zvenčí, tak může vidět, že si přidělávám práci, když ji to nechám dělat samotnou. Jídlo všude, jeho příprava trvá o dost déle a já musím mít oči i na zádech, aby si při tom nic neudělala.
Já to vidím tak, že z ní bude samostatná jednotka, která se bude cítit pohodlně ve vlastní kůži. Bude to tak? Pevně v to doufám. Už jsem v mnoha článcích zmiňovala, že se snažím posadit sama sebe do její role. Chtěla bych, aby mne někdo krmil a já vlastně ani nevěděla co to je? Ne. Chtěla bych, aby mne někdo nenechal objevovat venku šišky apod., protože bych pak mohla být špinavá? Ne. Baví mne se na ni dívat, jak je vše pro ni nové, jak vše přímo hltá. Jak zničehonic si prostě sedne na schod a dívá se po ptácích a pejskách a sluní se.
A tak se dostáváme do konfliktů hlavně kvůli tomu.
Partnerství po porodu dává zabrat. Dva paličáci a jejich rodičovské instinkty, které jsou často nějakým způsobem jiné. Ani správné, ani špatné. Prostě jiné. Občas manžel nechápe můj přístup. Je typ technický, tak potřebuje mít všechno vysvětlené. S tím já zas nemám problém. Ráda tohle řeším, jelikož brzy přijde doba, kdy dcerka pochopí, že jeden rodič má takový přístup a druhý zas jiný. A to je pak začátek konce.
Mám v tomhle spíše pocit, že nejsem respektovaná (viz článek) a tak mám potom bojovější postoj. Je to asi taková moje obrana, mama bear instinkt v praxi.
Kéž bych tady mohla dát nějaký zaručený recept na to jak to všechno řešit. Kromě komunikace. Pokud máte něco vy, určitě napište komentář. Nejen já ho ocením!
Přijde mi, že už neděláme nic jiného než o něčem debatujeme. Výchova, strava, věci .. asi dospělý život, řekla bych. Někdy to snese své ovoce, někdy musíme sadit znovu. Často jsem hodně zabejčená a nepolevím. Je to pro mne důležité, ale zároveň se nechci dostávat do konfliktů kvůli takovým věcem. Nehledě na to, že ten malý človíček to vše krásně vycítí a je z toho sama nesvá.
Představa vs. realita
Myslím, že za poslední dobu jsem se naučila, nebo spíše snažila naučit, být více otevřená diskusi o nečem, o čem jsem si do nedávna myslela, že přes to nejede vlak. Pořád se uklidňuju tím, že žádný učený z nebe nespadl a i pro mne je tohle vše nové. Sama se učím a testuji, na co malá nejlépe reaguje.
Pravda je taková, že moje představa byla jiná. Že to bude takové snažší. Že se nám bude lépe komunikovat, jak to bylo i před porodem. Ale kde je vůle, je i cesta. Tak se držte a pokud řešíte něco podobného a máte pocit, že jste v koncích, napište (vypište se) na zuza@zuzapolivka.cz
Mějte se krásně
Zuza
Svým projektem Mámám podporuji ženy v jejich začátcích s miminky, aby byly spokojené a na vlně psychické pohody.