Můj porodní příběh s dvojčaty

Tento článek přichází o dost později než jsem předpokládala. Život ovšem nadělil pěkný, mnohočetný dáreček už k jednomu dárečku doma, takže všechno ostatní šlo nějak na další kolej. Dnes se mi podařilo kluky odložit, uspat dcerku a tak jsem chtěla využít této vzácné chvíle, než se někdo vzbudí, a začít psát tento neuvěřitelný příběh o porodu dvojčat. Ještě teď, po skoro devíti měsících, se občas pozastavím a říkám si, jestli je tohle opravdu realita nebo se mi to jen zdá. Mám vedle sebe tři děti. A tohle je příběh o tom, jak se k nám přidaly poslední dvě dítka.

Když se blíží velký den

Těhotenství je jedna velká neznámá. Těhotenství s dvojčaty je jedna velká riziková neznámá. Naši kluci jsou tzv. mo-bi dvojčátka. Měli jednu placentu, ale každý měl svůj plodový vak. Od asi 16tt jsem chodila do rizikové poradny na Obilní trh. Dostala jsem se do péče pana primáře Hrubana a jsem za to moc ráda. Jeho přístup byl přesně to, co jsem potřebovala, co moje povaha potřebovala. Dostala jsem od něj vždy fakta, jasné a srozumitelné odpovědi a povzbuzení, že to zvládneme s klukama až do konce.

Když jsme se blížili konci, požádala jsem ho, jestli by mohl být i u porodu a naštěstí tam také byl. Za toho půl roku jsem si k němu vybudovala důvěru a to bylo něco, co jsem opravdu u porodu potřebovala. Vidět také známou tvář v místnosti plné lidí je taková kotva. O nějaké intimitě se u porodu s dvojčaty asi nedá moc mluvit. Ale vraťme se o pár kroků zpět.

Ke konci těhotenství jsem chodila na kontrolu každý týden. Ve 36tt jsme se začali domlouvat na vyvolání porodu. Jednovaječná dvojčata se doporučuje vyvolat okolo 37tt. Chtěla jsem den toho, kdy kluci přijdou na svět nechat na nich, ale také jsem je nechtěla nijak ohrozit. Nebyla jsem do ničeho tlačena, rozhodnutí bylo plně na mně. A buďme upřímní, konec jsem vyhlížela už s velkou nedočkavostí. Nejen tedy že potkám další dvě lásky svého života, ale také že skončí těhotenství jako takové. Bylo sice ve své podstatě bez problému, ale procházka růžovým sadem to teda nebyla. Jsem ovšem neskutečně vděčná svýmu tělu, že to dotáhlo až do konce.

Den před tím

Moji rodiče za náma často jezdili a brali dcerku ven (to už pro mne bylo ke konci těhoteství dost náročné). Vybavuju si ten den před tím. Tentokrát jsem sebrala svoje hůlky a vydala se s nima na procházku, protože jsem se snažila vyvolání porodu spíše přírodní cestou pomoci co nejvíce. Občas jsem se zastavila, dívala se na dcerku jak lítá okolo netušíc vůbec nic a říkala jsem si, že zítra touhle dobou už je budu mít v ruce. Zítra se nám kompletně změní život. Tahle myšlenka společně s těhotenskými hormony mne fakt dostala.

Večer jsem ulehala do postele s radostí. Jedním z důvodů bylo i to, že příští noc už nebudu mít ten obrovský pupek, který mi způsoboval bolest při každým pohybu. A samozřejmě jsem se těšila na ty uzlíčky. Potulila jsem pořádně dcerku, protože další den z ní najednou bude „velká holka“. Je to pořád můj malý cvrček, ale vedle těch drobků najednou během chvilky vyroste.

A vše začíná

Ráno jsme dorazili do porodnice a při kontrole vypadalo vše skvěle. Porod se začínal rozbíhat už sám. Když jsem se zvedala od ultrazvuku, objevil se i pan primář. Pamatuju si jak jsem se najednou cítila klidná a hlavně mne potěšil jeho přístup, že prvně na mne nezapomněl, ale i to, že přišel přímo do ordinace, aby zjistil jak to postupuje.

Pak jsem vyfasovala slušivou košilku a po zavedení tablety mne čekaly poslední minuty o samotě s manželem. Tableta byla zavedena asi okolo 9. Během chvilky se začaly bolesti pěkně rozjíždět. Poslední dny jsem měla takové menstruační bolesti. Netušíc že už začínaly kontrakce. Vůbec se nedají ty moje dva porody srovnávat. U prvního jsem myslela, že ty bolesti nemůžu snad ani přežít. U druhého ta intenzita byla úplně někde jinde až lituji, že jsem se nechala umluvit k epiduralu.

Najednou mi totiž začal blikat výstražný majáček v hlavě, když mi porodní asistentka oznámila, že buď epidural teď nebo na něj budu muset přes hodinu čekat, jelikož anesteziolog bude někde jinde. A já si představila ty ukrutné bolesti, které jsem zažívala u prvního porodu a nakonec jsem na něj teda kývla. Tentokrát mi ale porod nezrychlil, ale naopak utlumil a zase jsem „musela“ dostat jiné vyvolávače. Tohle je třeba pro mne stále citlivé téma. Tato část nebyla vůbec podle mých představ. Došlo totiž k tomu, že moje porodní přání bylo nějakým způsobem ztraceno a bohužel se mne nikdo na nic neptal a spoustu se toho dělo podle ostatních. Snažím se upírat k tomu, že důležitý je ten šťastný konec, ale i přesto mne to dost mrzí.

Poslední minuty

O intimitě u porodu dvojčat se nedá asi ani moc mluvit. Pamatuju si, jak přicházel pan přimář a měl udělanou v chodbě uličku. Několik lékařu, spousta sester, řekla bych, že i několik studentů .. prostě neuvěřitelné množství lidí. O to víc jsem byla ráda za známé tváře, na které jsem se upírala a to ostatní se snažila co nejvíce ignorovat. Všichni byli ovšem moc milý, povzbuzovali mne, dokonce si pamatuju, že jsme se tam něčemu smáli. Předpokládám, že mému slovníku při tlačení.

Říká se, že když u porodu při tlačení máte pocit, jako byste opustily svoje tělo, tak že si jdete pro dušičku miminka. Četla jsem to až po porodu a až mne zamrazilo. Tak jsem se přesně cítila. Jak kdybych na těch pár sekund svoje tělo opustila. Neslyšela jsem, bolest byla taková vzdálená. Jak kdybych byla někde jinde. A pak se vrátila a smysly se začaly pomalu vracet.

Pamatuju si jak na mé hrudi přistál můj první syn. Kouká na mne a já nevěřím svým očím. Neplače. Jen na mne kouká a já ho okamžitě začínám pusinkovat. Bohužel máme jen chvíli, protože mne čeká ještě jeden drobeček, který se rozhodl, že nepůjde ven jak brácha, ale střihne si to koncem pánevním.

Po porodu prvního se druhý musel přidržet, aby se nesekl. Vybavuju si, jak jsem se sestřičce opírala o ruku a odpočívala. Nic mi neřekla. Jen se usmívala.

Najednou je na hruď dostávám oba a dojímám se. Taky trochu strachuju, protože čelím své realitě – jak zvládnout dva najednou. Ale hormony to nakoply úplně geniálně. Tělo ví, co má dělat. Dokonce se ani nebojím nadcházející noci, kdy je budu mít u sebe a budu na ně úplně sama ještě k tomu na pokoji s další paní. Potřebuju je u sebe.

Po porodu

Sestřička prohlíží kluky a něco se jí nezdá. Dýchají chraplavě. Starší víc, ale ani mladší na tom není nejlíp. Přichází lékařka a doporučuje inkubator. Brečím. Můj největší strach se stává realitou. Berou mi je stejně jako dcerku. Každý mi říká, že budou v pořádku a že to není nic vážného. Jen jedna sestříčka (na IG ji můžete znát jako @pribeh_porodni_baby) to na mně vidí a říká mi, že ji moc mrzí, že je ode mne bere. Jedna jediná vidí, že mne separace úplně ničí.

Děti jsou odvezeny. Dostávám oběd a chvíli sbírám síly. Jakmile se cítím o něco líp, posbírám vše a jdu za svými chlapečky. Na oddělení vidím, že ze mne nejsou nadšený a často slyším takové ty plevelné věty jako „to mi s nima nedělejte“, „takhle kojit nesmíte“, „teda vy vypadáte unaveně“ a pobízení k odchodu, který jsem ale nepodnikla. Tohle byla hrozná zkušenost. Tím, že zmizelo nějakým způsobem moje porodní přání, tak přes můj nesouhlas byli kluci vykoupáni a byl jim píchnut vitamin K. Vím, že to jsou jen drobnosti, ale měla jsem kvůli tomu takový pocit malé holčičky, která musí poslechnout a nemá slovo. Jsem vděčná, že kluci museli být v inkubátoru jen chvilku a brzy jsem je měla u sebe a už je nepustila.

Druhý den

První noc jsem se cítila jak super žena. Vůbec mne ani nenapadlo, že bych to nezvládla nebo že bych je nechala na sesterně. Byla jsem na ně sama a zvládli jsme to. I noční přejezdy přes chodbu do koupelny na sprchu. Pěkně oba do jedné postýlky a už jsme frčeli. A pak většinu noci byli stejně u mne, protože jinak poplakávali. Cítila jsem se skvěle, rozlámaně, pochopitelně, ale jinak skvěle. Měla jsem energie na rozdávání. Mazlila jsem ty moje dva a zvykala si na život s dvojčaty. Jeden se nosil. Druhý koukal. A tak pořád dokola. Leželi jsme spolu a čekali na vzácnou návštěvu.

Dcerka z nich byla hotová. Asi i tak to pořád úplně nechápala, že jsou už s námi navždy a hlavně, že se vše najednou mění. Pamatuju si jak hrozně divočila a nebyla k zastavení, i když jsme se ji věnovali všichni. Bylo toho na všechny moc.

Po obědě jsem se s klukama přesunula na polonadstandard. V něčem byl skvělý (člověk je tam sám). V něčem to bylo horší (nemohla jsem si je s sebou brát na záchod a sprchu, protože to byl velmi malý prostor).

Připadala jsem trošku jako atrakce. A nemyslím to špatně, jen to bylo takové zvláštní 🙂 Každý chodil obdivovat dvojčata a také to, že oba měli přes 3 kila. A co teprve to, že jsem je od začátku kojila v tandemu.

Poporodní čas byl takový .. hořkosladký. Nevěděla jsem dlouho jestli tuhle část vůbec sepisovat. Zkusím to sepsat co nejvíce bez emocí, pokud je to vůbec možné.

Když to jde trošku z kopce

Cítila jsem určitý tlak na to brzy odejít. Už druhý den mi říkali, že je se mnou vše ok, tak že by mne pustili. Kluci byli podle lékařů také v pořádku a byla možnost, že by mne propustili a převezli i s klukama na jakýsi jiný pokoj, který spadá pod novorozenecké. Na pokoj, kde může být x dalších žen se svými dětmi. To byla první nešťastná událost. Druhá byla když se jeden s kluků před kojením vážil a měl 2910 g a po kojení váha ukazovala 2910 g a bylo mi na to sdělené, že je to pěkný nárůst.

Nejhorší ovšem teprve přišlo a bylo to, co rozhodlo, že prostě půjdeme domů, kde péče o mne i děti bude daleko lepší, klidnější a respektující. Ráno jsem měla kluky na sobě v tandemu. Kojili se a usnuli, a tak jsme spolu leželi a odpočívali. Přišla novorozenecká vizita a už to jelo. Jeden na vážení, kontrolu. Druhý na vážení a kontrolu. Řešili jsme s lékařkou, jestli je propustí nebo jak to vidí. Zůstat jsem tam chtěla především z důvodu toho, že jsem chtěla nechat staršího syna zkontrolovat na fyzio a kvůli svátkům tak nikdo nebyl. Kluci začali plakat, tak nakonec vizita odešla a já jsem zůstala v šoku stát když jsem je rozbalila ze zavinovaček. OBA byli nahatí s rozbalenou pokaděnou plinkou. Tím jak se hýbali při pláči měli ty hovina úplně všude, včetně celé zavinovačky apod.

Hned jsem je začala postupně umývat, oblíkat, kojit a utěšovat. Vše v doprovodu obrovského hysterického pláče. Úplně jsem se z toho složila. V ten moment jsem více než obvykle pochopila, že nejsem chobotnice a že takový přístup nechci. Chápu, že je na vizitu omezený čas atd., ale tohle bylo .. prostě moc. Můžu říct až nelidské? Nemohla mi je sestřička pomoci přebalit a nebo aspoň u kontroly, kterou dělala mi říct, že jsou pokadění? Viděla jsem pouze, že je balí do zavinovačky, tak si říkám, že jsou teda oblečení a ani ve snu by mne nenapadlo, že se něco takového stane.

Celá v slzách a na pokraji sil jsem volala domů, ať si pro nás dojedou, že tohle už nedám.

Ještě nekončíme

Při propouštěcí zprávě z gynekoligie se ptám lékařky, jestli malé kousky v očistkách jsou normální. Zpozorněla a hned mne vzala na ultrazvuk. Bylo vidět, že paní doktorka nemá za sebou tolik praxe a hned mně, ženě 3 dny po porodu s hormonálním koktejlem, říká, že je to špatný a volá si další doktorku. Našla tam jakýsi kousek, který tam už být neměl.

Po dalších poradách dostávám injekci. Další asi 4 jiné dostávám domů a mám si nadcházející 2 dny chodit ráno pro další přímo na Obilňák. Nikoho ani v koutku duše nenapadlo si mne tam nechat a kontrolovat to. Obzvlášť když mi hrozila revize. (Mimochodem na třetí kontrole mi doktor říká, že je to naprosto normální když mám, v tu dobu, 3 týdny po porodu.)

Teď tu sedím a říkám si jak to byl hodně traumatizující start. Po porodu, v tom hormonálním koktejlu, berete vše úplně jinak než obvykle. Vše daleko více zraňuje. Vše se zdá jako to nejhorší na světě. Žena potřebuje daleko více empatie a myslím si, že zrovna porodnice by mělo být to místo, kde by to lidé měli chápat.

Myslela jsem si, že když už nejsem prvorodička, že už jsem více připravená. Že už tentokrát vím a bude to jiné. Zas tak jiné to nebylo, bohužel. Znásobené počtem dětí, které k nám přišly.

Doma je doma

Pamatuju si, jak nás manžel dovezl domů. Dcerka byla s mými rodiči venku před domem a hráli si s balonem. Tak se na nás těšila. Pořád běhala a říkala „mami, koukej“. Leželi jsme spolu v posteli, četli knížku a kluci se kojili. Krásné a taky to netrvalo věčně. Byl to pro ni šok. Máma na sobě měla najednou dvě jiné děti, které byli neodložitelné. Druhý den přišel první zlom. Druhý den jsme to pocítili ve velkém. Chápala jsem to, ale bylo to na mne moc.

Deset měsíců za námi

Je to až k neuvěření. Ano, slyšíte to ze všech stran, že čas s dětmi neuvěřitelně letí, ale teda pááni. Tolik změn během necelého jednoho roku. Už tu nemám ty malá kuřátka, ale chlapáky, kteří si stoupají, obchází a lezou na gauč.

Článek o čtvrtém trimestru a všem co prožíváme jako rodina o pěti lidech bude následovat.