První trimestr a s ním přišlo velké překvapení

Ty dvě čárky, ty dvě čárky přišly po dlouhé době a opět ten den, stejně jako před lety s prvním těhotenstvím, asi ve 4 hodiny ráno. Tentokrát mi však v hlavě jelo jedno „prosím, prosím, ať je to tam“. A bylo! Taková vlna štěstí! A to jsem ještě nevěděla, co všechno mne ještě čeká. Ale pěkně postupně.

Začátek ..

První kontrolu jsem měla naplánovanou někdy v první půlce prosince. Před každou kontrolou, a obzvlášť tou první, má člověk takový mix pocitů. Těšíte se, až tam uvidíte tu malou fazolku a uslyšíte srdíčko. Máte strach, abyste tam tu fazolku viděli a bušící srdíčko skutečně slyšeli. S tím, že už mám jedno dítko doma moje hlava byla skutečně zaměstnaná a snažila jsem co nejvíce být na vlně pohody a věřit, že bude vše v pohodě. A pak konečně přišel den D. Ráno mi přišla zpráva, že potřebují kontrolu posunout. No každá hodina navíc byla mučící. Ke svojí doktorce chodím fakt ráda a ještě o něco víc jsem ráda a vděčná, když má pro mne dobré zprávy. A měla! Srdíčko bušilo. Říká mi, že je tam jen jedno miminko a že to určitě stačí. Sestřička mi gratuluje a říká, že teď budeme mít ještě o něco hezčí Vánoce. A to taky byly!

Těhotenství a jeho druhá strana

Od asi 9 týdne mi začalo být fakt hodně špatně. Při čemkoliv, co jsem cítila se mi zvedl žaludek. Otevření ledničky znamenalo zadržet dech a doufat, že vše najdu rychle. Chystat při tom štědrovečerní večeři byla docela výzva. Cukroví jsem nemohla ani vidět, jakkékoliv sladké jsem nemohla ani vidět. Jediné co jsem dokázala po ránu sníst byla ovesná kaše. To víceméně přetrvává až dosud (aktuálně asi 5 měsíc). Docela se divím, že se mi ještě nepřejedla. Přece jen existuje omezené množství různých variant, které se dají připravit. A i tam když jsem to přehnala s množstvím ovoce, tak bylo těžší udržet vše na svém místě. Nechutenství trvalo fakt dlouho a i teď mám období, kdy jídlo nemůžu ani vidět. Radosti, které se snažím brát tak jak jsou a nijak se s tím netrápit a nenadávat na to, proč musím mít vždycky takové těhotenství a být vděčná, že to těhotenstvím skutečně MÁM.

S Novým rokem přišlo velké překvapení

Nicméně, abych se ještě vrátila k tomu, co nás čekalo za překvapení. Hned v prvním týdnu po Novém roce jsem si to nakráčela do ordinace a byla jsem ráda, že jsem tam skutečně došla. Bývalo mi hodně slabo, žaludek se konstantně zvedal a únavou bych usnula snad kdekoliv. Když se doktorka začala dívat na ultrazvuk, tak dlouho nic neříkala. Já miminko viděla a i to, že se hýbe. Doufala jsem, že je to dobré znamení. Doufala jsem .. Viděla jsem ovšem také to, že se s miminkem hýbe i něco dalšího. Jakoby odraz, hýbal se totiž úplně stejně. Říkám si, že asi nějaký error v přístroji. Ajťák se ve mně nezapře ani po těch letech.

A pak zazněla ta věta, kterou slyším přesně a jasně ještě teď. „Vidíte to taky?“

V ten moment ze mne vypadlo akorát „To není odraz?“ a při zavrtění hlavou od doktorky jsem už brečela. V hlavě mi jen jelo „Jak to sama zvládnu?“. Měla jsem okamžitě obrovský strach z toho, co vše přijde. O dvojčatech toho obyčejný smrtelník (tedy osoba, která dvojčata vidí tak maximálně na procházkách) moc neví a když ano, tak jsou to jen děsivé informace. Rizikové těhotenství. Předčasný porod. Hospitalizace. Císařský řez. Jak mám zvládnout péči o dcerku a do toho čekat a mít hned dvě miminka? Rozhodně mne ani nenapadlo, že bych těhotenství ukončila, i když moje reakce mohla pro přítomné působit jako pravý opak. I kdybych čekala Sněhurku a sedm trpaslíků, tak si je nechám. Ten strach o to, co bude a vlastně i nebude tam byl. Těhotenství je nepředvídatelné i za normálních okolností.