Měla jsem tyto příspěvky naplánované jako posty na IG, ale nakonec jsem se rozhodla to vše sepsat do článku. Přece jen IG je více „real time“ a klukům už je 8 měsíců. Je to až k neuvěření, jak ten čas s tolika dětmi utíká. Tak pojďme si shrnout těhotenství, ať můžeme vytáhnout další velké téma – porod dvojčat.
Moje reakce
O té jste si mohli přečíst ve článku o prvním trimestru. Shrnu to jako šok, strach, spousta slz, které pomalu přešlo v radost a obrovské těšení. Jsem člověk, který potřebuje informace a těch o dvojčatech je všude žalostně málo. Pokud už nějaké najdete, tak je to hlavně strašení. Pokaždé mne čtění různých článků a diskusí rozplakalo. Největším strašákem pro mne byl hlavně císařský řez. Představa, že bych měla být po velké břišní operaci a starat se rovnou o dvě miminka, mi přišla děsivá a hlavně nereálná. Musela bych spoléhat na nadstandard a nebo by děti musely být na sesterně, což mne děsilo snad o něco víc.
Reakce manžela
Trošku jsem o ni psala i v předchozím článku. První týdny mne uklidňoval hlavně manžel a jeho reakce. Jeho radost a těšení se převažovalo nad tím „mužským“ stresem o zajištění rodiny. Resp. aspoň to tak působilo. Byl mi oporou a to bylo především na začátku nejvíc.
Reakce okolí
S radostí mohu říct, že u těch u kterých na tom záleželo – tedy nejbližší rodina, měli fakt radost. Občas člověk viděl v obličeji zmatení a takové to „jak to budete dělat?„. Vždy to bylo zakončeno „však proč byste to nezvládli„. Reakce, která mi utkvěla v paměti je od mé babičky. Takovou radost jsem u ní snad ještě neviděla 🙂
Ovšem asi nikdo to na ultrazvuku neviděl hned. Každému jsem musela říct „podívej se ještě jednou“. Což je pochopitelné. Sama jsem to tam neviděla, resp. nevěřila, že vidím to co vidím.
Příprava dcerky na sourozence
Malá se od začátku těšila. Řekněme si upřímně, že pravděpodobně netušila na co se těší. Ráda se tulila s bříškem, vybírala jména (málem jsme skončili u Olafa a Christofa) a opečovávala mne. Vysvětlovaly jsme si, co nás všechny čeká, že nebude jeden ale rovnou dva noví sourozenci, že se budou kojit (na začátku těhotenství se dcerka ještě kojila) a tak říkala, jak se budou střídat apod. Připravovala jsem ji na to, že bude s babičkou a budou za mnou chodit a budou mi nosit dobroty.
Občas se bohužel stalo, že ji někdo začal děsit jako že nic nebude jako dřív, jak bráškové budou plakat a chtít být jen s mámou. Vysvětlovaly jsme si to a opravdu často jsme si povídaly o tom, jak to asi bude vypadat a že ji budeme mít stále stejně rádi.
Miminka miluje, takže mi bylo jasné, že směrem k nim ten problém nebude. Měla jsem strach, jak bude brát to, že už nejsme jen my dvě. Byly jsme na sebe hodně napojené. Nikam jsem nechodila bez ní. Na většinu kontrol chodila se mnou, pokud to jen šlo (čekací doba v rizikovce byla většinou příliš dlouhá na takového akčního drobka).
Samozřejmě jsem zabrousila i do knižního světa a zkoušela jsem hledat rady i tady. V něčem to pomohlo, v něčem se moc spoléhalo na to, že malé děti vše pochopí snadno a rychle. Každopádně knížek nelituju, asi jsem měla šťastnou ruku. Pokud by Vás výběr knih zajímal, ráda sepíšu samostatný článek.
Materiální příprava
Bylo nám jasné, že nám nebude stačit to, co jsme měli po dcerce. Plus teda jsme čekali kluky. Na novorozence jsme měli hodně neutrálních barev, ale také to nebylo moc praktické. Třeba celo-pyžamka s ťapkama (není vhodné kvůli nošení v šátku). Také jsem kvůli množství dětí chtěla pyžamka na zip, aby to především v noci bylo šup-šup.
Chtěla jsem rozšířit výbavu i o různé pomocníky jako je houpátko, hojdavak nebo delší šátek na dvojčata. Ráda bych ty tvorečky měla pořád v ruce jako svoji prvorozenou, ale bohužel to tak nejde.
Příprava psychická
Upřímně Vám můžu říct, že když jsem se otřepala z prvotního šoku a získala víc informací a začala chodit do rizikové poradny, kde jsem měla štěstí na skvělého doktora, který mne neděsil, tak jsem se fakt ohromně těšila. Těhotenství je zázrak a u nás rovnou dvojitý. Nehodlala jsem si to ničím a nikým kazit.
Vše však stálo na informacích a lidech, kteří byli okolo mne. Například jsem chtěla k porodu dulu. Hned u prvního hovoru mne dohnala k slzám. A tím bohužel nemyslím slzy štěstí. Vše jsem totiž mířila k tomu, abych mohla rodit vaginálně. Podle ní to bylo nereálné ač moje doktorka, před tím než mne poslala do rizikové poradny, říkala, že brněnské porodnice se snaží o vaginální porody. Jelikož těhotenské hormony jsou šílené, tak mne tato informace skolila. Poté jsem věděla, že jedinou oporu, kterou k porodu potřebuji, je můj manžel. (Dula se mi pak omluvila, že neměla dostatek informací, ale moje napojení na to ji mít k porodu, už byla přetrženo).
Držela jsem si v hlavě vlastně to stejné jako s dcerkou. Na konci této cesty potkám další lásky svého života. Nevidela jsem bolest, která mne provázela celé těhotenství. Nepřipouštěla jsem si strach. Viděla jsem ten cíl. I do porodní místnosti jsem šla s úsměvem a za dvě hodiny jsem je držela v ruce.
Riziková poradna a výběr porodnice
Po sdělení šokující informace o množství dětí v mé děloze si od svojí lékařky pamatuji jen „rizikové, jedna placenta a výběr porodnice už teď“. Od asi 16tt se chodí do rizikové poradny a v Brně jsem měla na výběr ze dvou – Bohunice a Obilní trh. Bohunice jsem po zkušenosti nechtěla, takže výběr byl jasný. Byla jsem přiřazena do péče pana primáře Hrubana a jsem za to vděčná. Líbilo se mi, že mi sděloval fakta stručně a jasně. Byl klidný a pečlivý. Pokaždé jsem z kontroly odcházela s úsměvem a namotivována, že jde všechno dobře a dojdeme do zdárného konce. Na jeho doporučení jsem šla i na fyzio, po kterém jsem se mohla konečně hýbat a normálně chodit. Tak moc mi jako člověk i doktor sedl, že jsem ho požádala, aby byl u porodu. Což se mi splnilo.
Rizikové těhotenství a psychika
Byla jsem dobře naladěná a pořád jsem si opakovala, že vše dobře dopadne. To ovšem neznamená, že mi hlavou občas něco neprojelo. Strach o ty dva tvorečky byl velký. Abych je co nejdéle udržela. Často v návaznosti na nějaký hloupý komentář, většinou prakticky od cizích lidí. Ale jak jsem psala, měla jsem okolo sebe lidi, kteří mne podporovali, pomáhali a věděli. Čekali jsme ovšem s oznámením o těhotenství docela dlouho (zima mi přála ve velkých svetrech skrývající rostoucí bříško). Čekala jsem až budu více v klidu a dobře naladěná, protože jsem si myslela, že nějaké komentáře mohou zaznět.
Fyzioterapie v těhotenství
Od začátku druhého trimestru se mým pomocníkem opět staly hůlky (stejně jako v prvním těhoteství). Tentokrát důvodem nebyly kolapsy, ale takové bolesti, že jsem se do nich potřebovala trošku opřít. Do nějakého 25tt mi nebyla fyzio doporučována kvůli rizikovosti. Poté mne pan primář poslal do ordinace přímo v porodnici a já zas mohla bez bolestí chodit.
Přetáčet se v posteli, ohnout se a zavázat dcerce boty, vylézt z vany, vylézt z postele – to všechno znamenalo takovou bolest jakou jsem si ani nedokázala nepředstavit. Fyzio mi hodně pomohlo. Stejně tak i s uvolněním pánevního dna k porodu. Za sebe ho mohu doporučit všemi deseti.
Těhotenství s dvojčaty nebylo jednoduché. Teď už si ho pamatuju hezky jako čas, kdy jsme se všichni těšili. Jako čas, kdy jsem hodně zpomalila a užívala si poslední čas jen s dcerkou. V tom je to naše tělo a mysl dokonalé. To těžké se zapomene a zůstává jen to krásné.
Zuza
Svým projektem Mámám podporuji ženy v jejich začátcích s miminky, aby byly spokojené a na vlně psychické pohody.