Z fyzických trestů nic pěkného nevznikne. Bylo mi od začátku jasné, že to není cesta, kterou bychom chtěli jít a způsob, jakým bychom chtěli „vychovávat“. Empatie, porozumnění, práce s emocemi, vysvětlování a, upřímně, i hodně prodýchávání je cesta, kterou jsme si zvolili. Mít človíčka ve fázi „Terrible Two“ je safra těžká práce (článek zde). Chtěla jsem Vám proto v dnešním článku ukázat, proč je respektující rodičovství bez fyzických trestů naše volba.
Pojďme se na to vše prvně podívat z pohledu studií
Rodiče si myslí, že bití dítěte je výchovné a že mu tím určují hranice a že díky tomu z něj vyroste slušný člověk. Opak je však pravdou. Bití podle studií nemá s výchovou nic společného a přesto podle zprávy UNICEF (2014) přibližně 80 procent rodičů (světově) využívá bití jako součást výchovy. Přitom fakta o negativním dopadu fyzických trestů jsou jasná. Proč je to tedy stále rozšířená metoda trestu?
Podle studie od George Holdena (Eavesdropping on the family: A Pilot Investigation of Corporal Punishment in the Home, 2014) dítě už do 10 minut od trestu jedná stejně jako před tím. Když už jsme u časového měřítka, tak rodič uhodí své dítě v průměru do půl minuty od „špatného“ chování. Nejde tedy o promyšlený výchovný čin, ale o reflex. To na co jsou rodiče třeba zvyklí z vlastního dětství. Jednají tak z vlastní agrese a i z vlastního zoufalství.
Rodiče si chtějí bitím vydobít respekt. To co tím, ale u dítěte vzbuzují není respekt nýbrž strach a další emoce spolu se vzdorem a odporem, které rozumný člověk u svého dítěte nechce. Respekt má být vzájemný a postavený na úctě a slušnosti.
Další studie mne zprvu překvapila, ale vzápetí jsem si uvědomila, že jsem to sama už mnohokrát slyšela. Podle doktora Teichera až 60 % lidí obhajuje to, že byli v dětství fyzicky trestaní. Bohužel jsem už několikrát slyšela například větu „Byla jsem bitá a neuškodilo mně to.“ nebo „Škoda facky, která padla vedle.“. Věta, která mně však utkvěla v paměti trošku silněji než bych byla ráda byla, že paní řekla učitelce ve škole, že pokud se ji něco nebude líbit tak může její dítě uhodit. Jak se asi musí cítit dítě, které slyší, že jeho máma dává svolení k tomu, aby mu cizí člověk ubližoval..
"Čím více dávají rodiče dětem na zadek, tím více jsou děti agresivnější. Tím větší mají sklony k problémům s duševním zdravím - v dětství i dospělosti."
Jak to vidím já ..
Jak studie o času trestu ukazuje, tak jediný, na koho má bití vliv v okamžiku, kdy dítě jedná jinak než chce dospělý, je vlastně rodič. Ten v momentě, kdy dá dítěti na zadek, upustí páru a vyventiluje nahromaděné emoce. Ovšem normálně smýšlející dospělý si taky v okamžiku uhození uvědomí, co udělal a lituje toho. Velmi rychle si totiž uvědomí, že tím nic nezmůže. Stane se totiž opak. Vnitřně ho totiž dítě začne odmítat. Vnitřně říkám proto, že dítě ví, že bez Vás to nejde. Potřebuje Vás, abyste ho chránili. A teď vídíte to, co se v té dětské hlavičce děje? Osoba, která ho má chránit a být tu vždy pro něj, mu ubližuje. Jak dítě roste, tak tento vnitřní vzdor bude více viditelný (agresivita, třeba i poruchy učení, apod.).
Dítě také od malička zrcadlí, takže brzy začne dělat přesně to co jeho rodiče. Začne bít lidi okolo sebe. Jakmile začne být frustrovaný, jakmile se mu nebude něco líbit a nebude „po jeho“, tak tuto svoji emoci vypustí stejným způsobem jako to vidí u svých rodičů. Paradoxem je, že rodiče chtějí, aby jejich děti byli hodné a slušné, a myslí si, že toho dosáhnou tím, že je budou „výchovně“ bít. Není to až tak neobvyklé vidět na hřištích to, že dítě dostane přes ruce za to, že vzalo jinému dítěti hračku nebo že uhodilo jiné dítě.
Neměli bychom taky zapomínat na to, co si tímto „výchovným“ způsobem dítě bere do života. Co všechno v něm zůstává a jak ho to ovlivní na další vztahy a i vztahy s jeho dětmi. Lidé, kteří byli bití mají větší předpoklady k násilnému chování.
Vždy začněte u sebe! To jak jednáme s dětmi je často reflexí toho, jak se cítíme. Unavení, frustrovaní, máme pocit, že nic nestíháme. Zastavte se, nadechněte se a řekněte si, co musí být jinak a lépe.
Co dělat v moment kdy se Vám rafička trpělivosti blíží k hranici
1. Uvědomte si, že dítě Vás v ten moment potřebuje. Tečka. Jeho chování má nějaký důvod a Vaším úkolem rodiče je zjistit jaký.
2. Nepotřebuje slyšet, co jsi to udělal, proč jsi to udělal apod. Zkuste se na to podívat jinak a vysvětlit mu celou situaci.
S pískem se nehází. Mohl bys takhle hodit někomu písek do očí a ublížit mu. Místo toho bychom mohli třeba postavit hrad nebo udělat bábovičku.
3. Nejednejte v afektu. Pokud víte, že nejste trpělivý člověk (jako třeba já), dejte si pár vteřin než se pustíte do jednání.
Mně vždy pomáhalo prostě odejít od situace, uklidnit se a vrátit. To bohužel s malou nefunguje, začne brečet a dožadovat se mé přítomnosti o dost víc. Takže si chvili sednu, dám ruce do dlaní a uklidním se.
4. Zkuste si pokaždé shodnotit Vaši reakci a pokud nejste spokojeni řekněte si, jak to udělat jinak. Proberte to doma s Vaši druhou polovičkou nebo kamarádkou, s někým, kdo Vám rozumí.
5. Změňte prostředí.
Dcera je venku jak vyměněná. Radostně běhá sem a tam, chce se houpat, chce skákat a jezdit na skluzavce, chce objevovat a dovádět. Jsme venku co to jen jde. Co dělají rády Vaše děti? Kde jsou Vaše děti o něco víc spokojenější?
Samostudium a rozšiřování obzorů
Fyzické tresty jsou špatné a nikam nevedou. To víme. Ovšem hlouběji jsem si o tom začala číst teprve několik měsíců zpět. Zajímá mne totiž, co se v té malé hlavičce odehrává, jak vnímá to co děláme a co říkáme (článek o tom, co mohou slova způsobit najdete tady). Vidím totiž, jak s určitými informacemi bojuje a neví, jak zpracovat emoce, které ji sužují.
Občas zvýším hlas a mám z toho vždycky hrozný pocit. Jsem občas frustrovaná, že to nejde řešit jednodušeji. Proč musí být tak paličatá? Proč musí testovat hranice a proč mne to musí tak rozhodit? Vím, že kombinace nekvalitního spánku, fyzického vyčerpání, frustrace, stresu, pocitu selhání a dalších strašáků může někdy vyjít na povrch ve formě, kterou nechci. Už na sobě cítím, že hlas snižuji a pokud není situace nebezpečná, tak prostě na chvili přestanu mluvit než abych křičela. Obzvláště večery jsou náročné.
Držte se! Každá fáze dítěte má něco bez čeho bychom se obešli. Myslete však na ty krásné momenty a zůstaňte, co nejvíce v klidu. Bití ničemu nepomůže, naopak velmi uškodí.
Pokud potřebujete v těžkých momentech podpořit, napište na zuza@zuzapolivka.cz
Zuza
Zdroje
Eavesdropping on the family: A Pilot Investigation of Corporal Punishment in the Home, 2014
Child and family blog (doporučuji si projít blog, uvádím pouze jeden článek s použitými daty)
Rodičovština, Jennifer Lehr
Je dobré používat na děti fyzické tresty? Největší studie před tím varuje, ČT24
Svým projektem Mámám podporuji ženy v jejich začátcích s miminky, aby byly spokojené a na vlně psychické pohody.