Kojení může být krásná a láskyplná situace, která vytvoří pevné pouto mezi ženou a dítětem. Může to být také peklo na zemi, které způsobí, že žena začne nenávidět každou jeho část a bude se děsit každého zakviknutí dítěte. Co tvoří ten rozdíl?
Kojení jako skupinová akce
Když se malá narodila, druhý den jsem dostala nadstandard a manžel byl s námi. Od té doby se z kojení stala skupinová akce. Já se po porodu sotva hýbala, manžel mi malou podával a zkoušeli jsme společně, jak to nejlépe půjde. Hledali jsme nejlepší pozici pro nás. Když to nešlo, hledali jsme, jak si pomoci, proč prsa tak hrozně bolí, proč mám pocit, že mám jehličky v prsou, proč je pro mne kojení utrpení.
Zažila jsem obě situace popisované v úvodu. Fakt jsem kojení nesnášela. Necítila jsem to krásně spojení. Viděla jsem miminko, které dostává, co potřebuje, miminko, které ví jak na to. Jenže já se cítila otřesně. Pamatuju si, jak sem se dívala na hodiny a tušila, že se za chvíli malá vzbudí a bude se chtít kojit a já věděla, že to bude otřesně bolet, že začátek probrečím. Věděla jsem, jaký koloběh mne čeká.
Nedala jsem se. Měla jsem totiž podporu v muži, který mne v tom nenechal. Nemusela jsem vstát z postele, pokud jsem nepotřebovala, protože o mne bylo postaráno. Mohla jsem jen být a sžívat se s novou rolí, léčit se a odpočívat. Nešlo všechno hned, neměla jsem to okamžité kliknutí. Měla jsem ovšem kolem sebe lidi, kteří mne podporovali a hlavně necpali klíny do hlavy.
Nebýt na to sám
To je podle mne klíčové k úspěšnému startu do mateřství, nejen do kojení. Mít kolem sebe pevnou základu. A moc bych si přála, aby ji měla každá žena. Věřím, že by obtíží bylo daleko méně a spokojeně kojených dětí daleko více. Slyšela jsem od žen už mnoho příběhů, které mne hodně zasáhly. Příběhy, které jako citlivý člověk asi nikdy nezapomenu a moc mne mrzí, že si tím někdo musí procházet sám.
Uvědomuju si, že jsem totiž měla štěstí. V té bolesti, nejen fyzické ale i psychické, jsem nebyla sama. Manžel byl dlouho doma a dělal prakticky vše. Měla jsem teplá a výživná jídla, bylo uklizeno, nakoupeno, vypráno. Měla jsem vedle sebe chápající ucho, které mi nikdy neřeklo, že jsem blázen, že se tak cítím. Když musel už do práce, byla tu máma. Nebyla jsem sama ..
Respekt k ostatním
Když není podpora v partnerovi, je potřeba ji hledat jinde, v člověku, ke kterému máme důvěru. Ať už osobně nebo online. Bohužel ten online svět je někdy hodně krutý. Vadí mi tábory, které se vytvořily. Nechápu, kde se vzala až taková nenávist mezi ženami. A vlastně nikdy nemůžeme „vyhrát“. „Ta kojí tak moc a už tak dlouho“ vs. „Ta se vůbec nesnažila kojit.“. Nikdy nevíme, jaký příběh žena (celá rodina) žije. I pokud se žena rozhodla, že nechce kojit, je to její svobodné rozhodnutí. Nevíme, proč takové rozhodnutí učinila. Stejně tak proč hodnotíme ženu, která kojí tří a více leté dítě? Proč máme nutkání někoho pořád hodnotit a srovnávat?
…..
Kojení je citlivé téma. Mnoho žen odchází z porodnice s umělým mlékem a s větou „kojit nebudete“ vrytou do paměti. Příliš mnoho žen o sobě pochybuje, utlačí svoje instinkty a věří někomu, kdo do její základny podpory nepatří. Věty, které pak slyší od svého okolí (ale i v tom online světě) je mohou velmi ranit. A myslím, že to platí jak pro ženy, které nekojí, tak pro ty, které kojí.
Jsem ráda, že svoji základnu mám a moc bych si ji přála pro každou ženu.
Zuza
Svým projektem Mámám podporuji ženy v jejich začátcích s miminky, aby byly spokojené a na vlně psychické pohody.