V hlavě si žiju další život. Často přemýšlím o tom, jaké by to bylo kdyby… Manžel se mi za to směje, protože to nezměním, ale mne to prostě baví.
Největším milníkem pro mne, co definovalo mé další kroky, byl den, kdy jsem se sbalila a odjela do Californie dělat au pair. Pokud tento program neznáte, tak Vám dává možnost na rok až dva odjet do USA, kde se staráte o děti. Důležité pro tento článek je to časové rozmezí.
Rok se s rokem sešel
Když se můj rok blížil ke konci, začala jsem s rodinou řešit, jestli tedy prodloužím nebo nikoliv. Odjížděla jsem s tím, že je to pro mne na rok a pak se vrhnu zase na další svůj sen. Jenže jsem si to tam zamilovala. Taky než jsem se aklimatizovala, uběhlo několik měsíců. Než jsem si našla přátelé, kteří měli stejné zájmy a já, asociální povaha, jsem si s nima rozumněla, tak to také trvalo. Rok utekl jako voda, a já stále před tímto velkým rozhodnutím.
Moje rodina byla skvělá. To víte, že tam byly neshody. Bydlet vlastně v práci a hlavně rozdílnost kultur vedla občas k neshodám, ale dařilo se nám je řešit. Chtělo to čas, aby oni pochopili mne a já je. A pak okolo května 2015 přišla ta otázka – Co bude dál? Upřímně se mi nechtělo odjíždět. To místo jsem si zamilovala a stejně tak svoje dítko. Starala jsem se o chlapečka, který měl něco přes rok když jsem přijela. Byli jsme spolu pořád. Na odchod od něj jsem nebyla připravená (a ani v tom nejhorším snu jsem si nedokázala představit, jaké to pak skutečně bylo).
Na druhou stranu jsem ale cítila, že se musím posunout dál. Že chci zase vidět svoji rodinu, že chci tu samostatnost, své bydlení a tak. Cítila jsem, že jsem se v životě posunula, že jsem dospěla a získala neuvěřitelné zkušenosti, zážitky a přátelé na život. Rozhodnout se pro mne bylo přesto hodně náročné. Nakonec přece jen padlo konečné slovo. Jedu domů. A přesně tenhle okamžik rozjel kolotoč, který se točí do teď.
Au pair co?
Jak jsem se vrátila, tak jsem naběhla na kolečko úřadů a v našem krásném městečku neměli na úřadu práce tušení, co je au pair a jak to tedy mají řešit. Obrátila jsem se na agenturu, se kterou jsem jela do USA a z paní, která mi odpověděla vypadlo, že je u nich akorát otevřena pozice na prodejce těchto pobytů (tímto ti, Zuzi, děkuji). Úspěšně jsem prošla pohovorem a naprosto jsem netušila, že to jak jsem v říjnu 2015 nakráčela do firmy, mne dovede až sem. Na IT oddělení totiž seděl můj budoucí manžel.
Jedna malá věc vše změnila
Jedno malé rozhodnutí a vše mohlo být jinak. A mne baví (a trošku i děsí) o tom přemýšlet. Co by bylo kdybych tehdá zůstala ve své host rodině? Našli bychom se jinak s manželem? I když bych se třeba dostala do stejné firmy, tak manžel tam za rok už nebyl.
Ač mne tohle skáče na mysl nejčastěji, tak jsou i další okamžiky.
Po škole mi byla nabídnuta pozice v jedné firmě a já to dost zvažovala. Tehdá mne nakousával trošku strach z toho odjet sama na druhou stranu zeměkoule. Ještě že jsem ten vnitřní hlásek tehdá utlumila a překročila tu hranici komfortní zony. O tom vše co jsem zažila se mi nikdy ani nezdálo. O mém studiu a cestě do LA vyšly na blogu články.
Bavilo by Vás více článků o mém pobytu v Californii? Nejen z té cestovatelské stránky, ale třeba i porovnání výchovy tam a tady v ČR? Nebo mi napište, co by Vás přímo zajímalo.
Tohle jsou takové ty velké události v mém životě. Ale na všem se podepisují významně i ty drobné věci. Jít jinou cestou než obvykle, jet MHD místo autem, jiná škola, říct ano místo ne (a naopak). Každé naše vědomé a i nevědomé rozhodnutí utváří náš směr, nás samotné. Dává nám do cesty lidi, kteří nás ovlivňují (jakým způsobem záleží na nás) a taky příležitosti. Ty bohužel nemají tendenci zaklepat na rameno a hlasitě zahlásat „hola jsem tu, chyť mne“. Ty musíme hledat a snažit se o ně.
Moje blogovací cesta
Tento blog jsem začala psát v roce 2019. V lednu jsem začala tvořit tzv. do šuplíku a v srpnu spatřil světlo světa první článek. Byl to pro mne koníček a takový útěk z reality. I když asi ne úplně útěk. Spíše jsem chtěla tu realitu sdílet. Nechci ukazovat jen ty usměvavé dny, ale taky nechci jen ukazovat těžkosti života. Mateřství je pro mne nádherná životní zkušenost. Dcerka je živel, chce všechno dělat, objevovat a jsme celý den v poklusu. Taky je to paličák, který se zabejčí, když se ji něco nelíbí. Taky chce být pořád okolo mne a u VŠEHO asistovat. Nestíhám co bych chtěla a pak si za to nadávám, že nezvládnu dělat víc do noci. A pak se to zas převrátí a já ležím večer s dcerkou, ta si mne drží za rameno, hodí na mne nohy a já děkuju za to, že ji mám a že přes všechno jsem hlavně máma.
A kvůli tomuhle jsem se v lednu přihlásila do kurzu, který mi pomáhá se v této tvorbě posunout. Díky tomu potkávám inspirativní lidi a v hlavě se mi tvoří spousta zajímavých a doufám, že pro ostatní i užitečných věcí. Každý den se tomu snažím věnovat tu chvíli co mám, když dcerka spí. Celé mne to velmi baví a jen za těch pár měsíců jsem se naučila tolik o čem se mi ani nesnilo. A to bych nebyla já, aby mi hlavou neproběhlo to, že „co kdybych se v tom lednu nepřihlásila“ ..
Mějte se moc krásně. Sněte a taky si za těmi sny jděte!
Zuza
Svým projektem Mámám podporuji ženy v jejich začátcích s miminky, aby byly spokojené a na vlně psychické pohody.