Sepsání tohoto článku mi leží v hlavě už delší dobu. Cítím, že to potřebuju napsat a vypsat se z toho. Zároveň mám obavu a nevím, jak to formulovat, aby to vyznělo přesně tak jak chci.
Jak malá roste, dostávám se čím dál častěji do situací, kdy okolí nerespektuje naše způsoby výchovy. Musím přiznat, že mne to začíná dosti frustrovat. Dříve jsem to víc házela za hlavu, protože to byly jen slova. Malou jsem měla víceméně pořád na sobě a z ruky jsem ji příliš nedávala. Byla to jak má, tak její potřeba. (více v článku o kontaktním rodičovství) Jenže teď je z ní samostatný chodec. Objevuje svět, baví ji ostatní lidi a začíná se projevovat. A tím se začíná projevovat okolí.
Chápu to, že náš přístup k výchově, stravování a vlastně všemu je trošku jiný než bylo v době, kdy jsme byli my děti. Prostě oproti tomu, na co je spousta lidí zvyklých. Stejně chápu i to, že pro spoustu lidí je těžké vybočit ze zajetých kolejí a zkusit něco jiného. Někteří tak protáčí oči, někteří chtějí diskutovat o tom, že to dělám špatně a proč to jejich je správně, někteří moje slova ignorují. Jenže ono nejde vůbec o to, co je správně a co je špatně.
Naše cesta v rodičování
Malou nekrmím příkrmy (samostatný článek chystám), a to se některým nelíbí. Když pominu fakt, že jaksi to není jejich rozhodnutí, tak důvod je ten, že bych ji přece měla krmit. Hotovo. Bych měla. Jenže malá díky tomu, že se stravuje sama, je schopná se v 15 měsících najíst lžičkou a i vidličkou. Nejedeme striktní BLW. Jako vše jedu podle signálu dcerky. Někdy si řekne a chce krmit. Jindy jídlo jen tak patlá. Ale baví jí to, a taky to má další výbornou výhodu. Já se při tom najím taky.
Jenže pro spoustu lidí je to velká neznámá. Neprobádané pole. Takže když se začala ze začátku zakuckávat (dávit se je silné slovo, prostě to pro ni bylo jiné), tak lidi nadskakovali a vyhukávali slova jako pozor, šmárja a já jdu radši pryč. Malá to nechápala a byla z toho vyjukaná.
Stejně je to s oblékáním. Většinu zimy jsem malou nosila v nosítku. V okolí nemám téměř nikoho kdo by nosil a tak někteří měli tendence mi radit, jak ji mám oblékat. Když se jejich „domlouvání“ minulo jejich požadovanému výsledku, došlo ke kontrolování ručiček, jestli ji opravdu není zima.
Seznam může pokračovat dál. Jestli ji moc nekojím. Jestli by neměla už spát sama. Jestli není čas na sourozence. To je pecka největší s „blížícími“ se druhými narozeninami (úvaha na toto téma v článku zde)
Nepotřebuju, aby mne ostatní pochopili. Už ani neočekávám, že by se někdo na něco k našemu přístupu zeptal, nebo dokonce, že by si něco přečetl. Ale je potřeba to respektovat. My jsme rodiče. Dcerka je naše zodpovědnost. Nechápu ovšem potřebu ostatních kontrolovat život někoho jiného. Také nesouhlasím s některými názory, co se rodičování ostatních týká, ale nedovolila bych si do toho zasahovat.
Patent na rodičovství?
Nechci se stavět do pozice, že vím vše nejlíp. Když si nejsem něčím jistá nebo prostě jednoduše nevím, tak nemám problém se zeptat. Nemám patent na rodičovství. Ale svoje dítě znám nejlépe. Znám její signály. Chápu její způsob komunikace. To netrumfne ani několikanásobná máma. Ta je zase nejlepší pro své děti.
Myšlenky k tomuto tématu se mi v hlavě honí a plácají jedna přes druhou. Nevím jak to uchopit a jak si vyjednat respektování našich způsobů a názorů. Protože o tom to je. Nepotřebuju souhlas, ale respekt.
Je to takový začarovaný kruh. Pro zachování určitého klidu a nevyvolávat rozbroje asi nezbývá nic moc jiného než vysvětlovat. A vybírat si okamžiky, kdy vidím, že lidi se to snaží pochopit. V tom případě super. Pokud ale někdo opakovaně ignoruje a jede si jen podle svého, .. tam asi nezbývá nic jiného než to nechat jít a malou si držet ještě o kousek blíž.
Jste od okolí respektovaní nebo máte podobnou zkušenost jako já? Jak to řešíte?
Mějte se krásně
Zuza
Svým projektem Mámám podporuji ženy v jejich začátcích s miminky, aby byly spokojené a na vlně psychické pohody.