Lucinko, potřebuji dovolenou

Počkat, proč bych si měla ale brát dovolenou, když už na dovolené jsem, že jo? A i kdyby ne, tak moje šéfová je fakt přísná a lenochy netoleruje.

Když jsme se šly s dcerkou projít, neodhadla jsem počet schodů a šlápla na prázdno. To prázdno byly ještě 3 schody. Sotva jsem se dolezla domů. Naštěstí není nic zlomeného, či naštíplého. Jen asi 10 dnů je potřeba být v klidu. S ročním dítětem. Nevěděla jsem jestli se mám smát nebo brečet. Na můj poznatek o tom, kdo mne doma čeká mi bylo rečeno, že mne to bude ale bolet. To jsem skutečně netušila. Víc rad jsem už nedostala.

Tak se povolala babička s dědou. Vím, že můžu být ráda. Jen pro mne je to hodně velký výstup z komfortní zony. Nechat péči o moje dítě někomu jinému. A co víc, i péči o mne samotnou. Bohužel dnešní doba není moc uzpůsobená na návštěvy, i když se jedná o docela stav nouze. Naštěstí mi přijde, že se celkem rychle hojím, tak snad těch 10 dnů je můj strop. Doufejme.

V takových situacích si lidé sednout a přehodnocují. Je to „jen“ kotník, ale i tak jsem se pozastavila nad vším. S dcerkou jsem v mnohém zpomalila. Nemám problém ji nechat dělat cokoliv v jejím tempu. Venku taky nikam nespěcháme. Někdy to stojí sebezapření, ale vysvětluju všechno několikrát a v klidu. A že to někdy stojí sebezapření. Jenže když vidíte její reakce poté co samy ztrácíte trpělivost, velmi rychle přehodnotíte svůj přístup. Mám ten dar, že nikam nemusíme spěchat, tak proč ho nevyužít.

Nicméně .. nicméně po pracovní stránce mám pocit, že se ženu a někdy jak křeček v kolotoči. Chci využít každé volné chvíle. Když má malá přes den krátký spánek a samozřejmě když usne večer. Honím se, protože jsem si nastavila cíle a těch chci dosáhnout. Ty začátky, asi jako ve všem, jsou náročné a já bych potřebovala víc času a přitom neukrojovat z času s dcerkou. Přes to nejede vlak. Potom jsem z toho zdrcená, protože mám pocit, že nestíhám. Což je samozřejmě blbost. Rome was not built in a day. Každý máme svoje tempo a tlačit na sebe až moc nikam nevede. Protože mám zase svůj měřič a reflektor všeho. Jakmile jsem začala být nesvá, projevilo se to na malé a já věděla, že to za to nestojí. Chci pro ni veselé dětství a vzpomínky, a taky veselé rodiče.

Naše malá pomocnice

Co jsem si uvědomila daleko více za poslední dny je také to, jak je z mého malého miminka už velká slečna. Když se mi to stalo, bylo na ní vidět, jak vůbec nechápe co se děje. Naštěstí neplakala. Potom když jsem ji vysvětlila co se děje, tak si sebrala svoje věci, které jsem ji zvládla sundat a šla si je uklidit. Já to zabořila na zem a poprosila ji o telefon, který zůstal na posteli. Okamžitě vystřelila a hrdě mi ho donesla. A co víc, dokonce jsem si ho mohla vzít. Většinou vrtí hlavou a nechce ho dát z ruky. Pak si donesla leginky a nechala se v klidu oblíct. Teď už mi pořád nosí berle a pití, aniž bych jí něco řekla. Je to neuvěřitelný, jak chápe a vidí, že potřebuju pomoct.

Jsem z toho až na měkko. Jak se jí vyvíjí empatie v takto nízkém věku. Můžu jen doufat, že jí to zůstane.

Jedna pyšná máma tady 🙂 A co Vaše dětičky? Čím Vás nejvíce překvapily?

Mějte se krásně

Zuza