Sedím tu na posteli, která strategicky míří k oknu se západem slunce. Akorát jsme přišly zvenku, kde malá usnula až o půl 5 (jop, posun času dává zatím zabrat). Při snaze o odložení jsem si ji prostě nechala na sobě a zapadly jsme spolu do postele. V klidu dál oddechuje a já ji s láskou pozoruju. Za posledních 11 měsíců nebylo moc případů, kdy by spala sama ode mně, a stejně je to naprosto krásné a vsakuju každou sekundu.
Je maličká jen takovou krátkou dobu. Teď se k tomu chodí pořad tulit, opusinkovávat a nebo se drát do výstřihu. Neměnila bych ani sekundu času, který trávím jako matrace. Miluju to. Je to prostě láska.
Jste taky matrace pro děti nebo spinkají sami?
