„Polož ji, ať si nezvyká.“ „Rozmazlíš si ji.“ „Jak s Vámi začne spát, tak už nikdy nepřestane.“ „Nezvedej ji, když začně plakat.“ „Dej ji radši dudlík.“ A takhle bych mohla pokračovat dále. Často mají lidé potřebu ostatním říkat, co mají jak dělat. V mateřství je to až někdy extrém. Ze začátku jsem se to snažila nevnímat. Ať si říká kdo chce, co chce. Jedním uchem tam a druhým ven. Teď už mám tendence víc říkat, jak to mám a že to měnit nebudu. Možná jsem až moc ovíněná hormony, ale hlavně věta „ať si nezvyká“ mně dokáže někdy pěkně rozpumpovat krev. Mám nechat svoji skoro čtyřměsíční dceru ať si zvyká, že máma není okolo? Že když mně potřebuje, tak tam nejsem?
Každý může vnímat kontaktní rodičovství jinak. Pro mně je to společné spaní,
nošení v šátku a být co nejvíce s ní. Tím daleko lépe vnímám, co zrovna
potřebuje. Už od začátku mi spala v náručí, což mi velmi pomáhalo i na psychiku po porodu. Viděla jsem, že je to pro ni lepší, spala spokojeněji a mnohem déle než v
kolíbce. A upřímně i já jsem spokojenější (moje záda už trošku méně,
ale to se zlepší cvičením). Obvykle tak spává nadále, ať už usne po kojení na polštáři nebo rovnou v šátku. V poslední době už však vnímám, že jak roste tak ji to ne vždy vyhovuje právě na kojícím polštáři, vrtí se, a tak zkoušíme odkládat. Nepodaří se to vždy úspěšně a pak mám na sobě přilepeného malého protivu.
Nikdy bych však tyto okamžiky nevyměnila za čas, který mohu trávit efektivněji a nedohánět to po nocích až usne. Ale .. ale tohle jsou ty okamžiky, které za to stojí. Na ně budu jednou vzpomínat až z ní bude puberťák 🙂
Co jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, tak jsem se těšila na nošení v šátku. Když jsem ji poprvé navázala v Matatě, tak byla spokojená a já v slzách. Když jsem ji poprvé navázala doma, tak byl řev a to se jí drželo. Až jednou byla tak strašně unavená až nedokázala zabrat. Ani jsem nestihla dovázat a už spala. Postupně se to vyvíjelo (nebýval už řev, ale tolerovala mi to pár minut) až jsme došly ke dni očkování. Večer byla taková .. jiná. Nechtěla se přisát na prso a dost plakala. Tak jsem ji navázala, pohupovala a jak byla v klidu, tak jsem ji dala prso a byla spokojená. Teď už bere šátek více na milost (asi vždy čeká, že bude prso :)). Mám dokonce pro ni sestavený playlist, a jak slyší první písničku, tak zpozorní a ví co příjde. Celkově když vidí šátek, tak přestane jančit a čeká trpělivě na úvaz. Je to nádherný pocit, když se pomaloučku pohupuju do rytmu hudby, pozpěvuju a malé pomalu klesá hlavička na prsa. Ten moment je téměř nepřekonatelný.
Pamatuju si, jak jsem v těhotenství četla, a na začátku s malou na to hodně vzpomínala a cítila se otřesně, protože jsem to tak neměla, že máma pozná podle pláče, co miminku chybí nebo vadí atd. Teď s postupem času už dokážu několik pláčů identifikovat jen podle zvuku pláče a jsem za to nesmírně vděčná. I tak někdy nastanou situace, kdy nemám tucha a často skončím s tím, že ji utěšuju kojením.
Díky blízkému kontaktu, který spolu máme, dokážu lépe reagovat na její potřeby. Myslím si, že kvůli tomu máme doma spokojené miminko, které nám celý den něco povídá a většinu dne se směje. Postupně s ní začínám i zvládat více domácích prací, cvičení, ráda mně sleduje i v koupelně při čistění zubů a pleti. Všechno se časem poddá.
