Rozhodla jsem se tento článek rozdělit na dvě části. Prakticky definuje přelom z doby depresivní do doby, řekněme, snesitelné. Po celou dobu těhotenství jsem si říkala, jak to bude skvělý. Jak budeme ležet všichni tři v posteli a užívat si to. Zbožně se koukat na to naše malé stvoření a hluboce vzdechat nad tím užasným časem, který prožíváme. Vůbec jsem si nepřipouštěla žádné negativní situace, probdělé noci, problémy s kojením, pláč (na obou stranách), vyrážky a kdo ví co ještě.
Stále, už po dvou měsicích jejího života, nevycházím z údivu, že se tohle děje. Měla jsem břísko s malým vetřelcem a najednou, po pouhých 19 hodinách od první kontakce, je tu ten človíček kompletně závislý na dvouch lidech, který nemají ponětí, co všechno nastane. To, že tohodle tvorečka miluju každým kousíčkem svého bytí, není absolutně pochyb. Rvalo mně to, že mi ji vzali po porodu kvůli mému stavu. Pořád si vyčítám, že jsem ji zklamala už v prvních hodinách jejího života, že jsem selhala a že jsem se měla snažit víc a prostě se vzchopit. Šla z mého bříška kamsi do postýlky mezi x dalších dětí. Jen co to píšu, už jsem v tom zase. Zoufalá, smutná, v depresi.
Náš společný život ve třech začal druhý den na nadstandardním pokoji. Malá hodně spinkala, často jsem ji měla na prsu (až na noc, tu už prospala skoro celou, ač jsme se snažili ji budit, protože to se přece má. Chraň Vás všechni svatí pokud nevzbudíte a pokud nezvážíte před a po kojení.) A co si budeme povídat i dost plakala. Naštěstí jsme obě dobře prospívaly, že nás už třetí den po porodu pustili domů. A tam začala teprve jízda..
Manžel si vybral otcovskou a zbytek dovolené a byl s námi celý dny. Vstával k ní, přebaloval a pomáhal s kojením. Já se snažila sednout, vstát, koupat a přežít. Moje váha spadla o téměř 5 kilo pod startovací váhu a manžel se na mně nerad díval (haha). Všichni jsme se snažili naučit spolu žít. A bylo to dost těžké. Probrečela jsem hodně času zoufalstvím z toho co dělám a jestli to dělám správně, jestli ji neubližuji. Při každým kýchnutí či pláči jsem si přejížděla katastrofické scénáře se stejným začátkem .. „Je tohle normální?? Co jsem udělala špatně??“ a konče bohužel tím, že si říkám, že jsem špatná máma. Je mi samozřejmě jasné, že aby bylo miminko v pohodě, tak musí být maminka v pohodě. Bohužel po porodu mi to nešlo kontrolovat tak jak bych si představovala.
Malá prospívala v pořádku. V noci jsme se střídali v uklidňování. Nicméně ze mně asi cítila moji nevyrovnanost a zoufalství, a plakala o to víc. Manžel nebyl cítit mlékem a jeho emoce jsou .. v hladině, takže s ní nachodil doma kilometry a malé se to líbilo.
Také jsme vítali návštěvy. Já jsem si prvně myslela, že celé šestinedělí si od nich dáme pauzu a řekneme pouze babičkám a dědečkům. Realita byla jiná a mně to docela zmáhalo. I přes velký zájem poznat babulku, jsem se snažila to odsunout co to šlo, abychom před tím, jak malá tak i já, nabraly síly. Bylo potřeba, abychom se prvně seznámili my tři.
A pak nastal den D. Malá nám plakala stále a pořád. Pořád chtěla být na prsu. Jakékoli oddálení bylo doprovázeno hlasitým nesouhlasem. Mlela jsem z posledního. Ano ano, zasáhl nás růstový spurt. A aby toho nebylo málo, začala jsem ztrácet mléko. Malá totiž spávala celé noci, klidně i 8 hodin v kuse. A bohužel když nikdo nechce mlíčko, tak se netvoří. Jednu noc jsme dali i příkrm, jelikož z mých krásných prsou byly vysušené malé maličké švestičky. Nebyla tam ani kapka. Další den jsem kontaktovala laktační poradkyni, koupila se odsávačka a já jen jak to šlo, i několikrát za noc vstávala, aby se mléko rozproudilo. Z ubohých 20 ml za 20 minut jsem se dostala asi za 2 dny na 80 ml. Úspěch. Malé však záliba v prsou zůstala a i teď, o 2 měsíce později, když se dostaneme na 2 hodiny rozestupu mezi kojením (přes den), hlásám haleluja. Tajemství? Zas tak mi to nevadí. Kdyby se dalo úplně vyhnout různým nesnázím s bradavkami, ať je tam klidně daleko časteji. Kojení není jen o jídle, ale i o kontaktu mezi námi dvěma. A nejen ona ho potřebuje.
Prvních pár týdnů bylo prostě náročnějších. Malá byla vytlačena (doslova) do nového světa, kde zažívá hlad, zimu, nepohodlí. Já jsem měla v ruce toho malého tvorečka, který mně potřeboval, aby tyto potřeby zažehnal. Pořád a bez vyjímky. Nedostanete žádnou příručku, dostanete tak akorát spoustu rad (a často i nevyžádaných), které nejsou vždy aplikovatelné, jelikož co dítě to originál.
Mějte se krásně
Zuza
