Tento článek je o naší cestě kojení. Neslouží jako „co je správně“ nebo že kojení je jediná možnost. Není. Spokojené dítě a spokojená máma je jediná možnost.
Vím, že kojení není samozřejmost. A tak jsem každý den vděčná za to, že mohu kojit. Po více jak roce kojení mohu i říct, že to mám i ráda. Nebylo to tak vždy. Naše začátky byly krkolomné. Hlavně kvůli mně. Dcerka se přisála hned a jela. Bez žádného zaváhání. Manželův cucflek na hrudi, když ji poprvé držel, mluvil za své.
Takovou bolest, jakou mi dělalo kojení, jsem si ani nedokázala představit. Prvních několik dní jsem až brečela pokaždé když se přisála. A taky pokaždé když jsem si uvědomila, že mně to čeká zas. Kdybych neměla nastaveno v hlavě, že je to pro ni to nejlepší, tak bych to asi vzdala.
Třetí týden byl pro nás ve znamení spurtu. V článku o spaní jsem psala, že nám malá spala celé noci hned od narození. Jenže já měla asi zatmění a nedošlo mi, že aby se tvořilo mléko, je potřeba aby byl i výdej. A tak v době, kdy chtěla víc mléka, najednou nic nebylo. Sáhla jsem teda po umělém mléku na dokrmění. Nevím jestli jste to někdo zkoušel, ale chuťově nic moc. Pro mně to mělo umělý dojezd ořechů, a ani malá si to taky zrovna neužívala.
Na prsu byla skoro pořád. Věta „Nechte dítě se kojit jak dlouho chce“ se rychle po mém sdělění, že je tam doslova nonstop, změnila na „asi 45 minut a pak odsát“. Lucinka je první dítě a tak si musela projít všemi mými pokusy. „Po třech hodinách a 15 minut max“ se změnilo velmi rychle na „Podle potřeby“. Jen ta její potřeba byla i po hodině.
Zpětně to ale vidím jinak. Kojení přece není jen o jídle a pití. Chtěla blízkost. Cítíla ze mně moje rozpoložení. Cítila ty deprese. Viděla pláč. Teď to vidím tak, že mně z těch depresí dostávala. Ono když Vám ten cvrček leží v náručí a kojí se.. ten výraz uspokojení.. neuvěřitelný.
Skvělým rozhodnutím bylo kontaktovat laktační poradkyni. Bylo pár dnů před Vánoci, tak jsme se spojili jen online a i tak, neuvěřitelná pomoc. Sice mi paní řekla, že styl kojení mám v pořádku, ale v ten moment jsem byla ráda, že tam byl někdo, komu se mohu svěřit. Někdo, kdo to zná a kdo mně ubezpečí, že to zvládnu. Koupili jsme na doporučení odsávačku a díky bohu (a paní laktační) se mlíko rozjelo ve velkém a do dvou dnů jsme přestali i dokrmovat umělým mlékem.
Jamile přešla ta bolest z každého přisátí, tak opravdu mohu říct, že to jsou jedny z nejlepších okamžiků. Mám stále v paměti, jak se malá přisávala a měla úplně blažený výraz. Takové to „konečně prso“. Dožadovala se ho hodně a asi od druhého měsíce na něm vždy i usínala.
Vše se mění. Vše chce čas a nic není stálé.
Naše cesta je kostrbatá. Od usínání v ruce a na prsu, se dostala k usínání na posteli a na prsu. Sama se odcucla, otočila a spala. A já si říkala jak jsem to vyhrála. Jenže ejhle a pár týdnů a vše bylo jinak. Usínala bez prsa a jen v šátku. Teď je zase fáze nosítka a prsa. Čekám kdy se to změní, protože při navazování dělá hrozný bugr. Jaká je další fáze? Usne sama při tulení?
Zatím nemám pocit, že by mířila k samoodstavu. A dokonce v to pevně doufám. Prso momentálně funguje jako uklidňovací prostředek. Vlastně pro obě.
Kojení není vždycky jednoduché. Když jsem byla těhotná, myslela jsem si, že každá může kojit, jen třeba nemá tu správnou podporu. Možná nemáme každá podporu, kterou potřebujeme, ale někdy maminky mohou dělat cokoliv a ono to prostě nejde. Tím, že přejdou na umělé mléko (nehledě na to, jestli plně nebo dokrmováním) neukazují, že to vzdaly. Ukazují, že spokojené miminko je pro ně to nejdůležitější.
Spokojená maminka je spokojené miminko. To mějte vždy na paměti.
Nyní probíhá kojení formou tzv. kojosámošky. Beru to tak, že aspoň na chvíli si lehnu.
Mějte se krásně
Zuza
