Od mala nás okolí častuje dotazy, která často začínají slovy „tak už..?“. Tak už leze? Tak už chodí? Tak už spí celé noci? Tak už jí všechno? Tak už mluví? Tak už chodí na nočník? Všechny zajímá všechno až téměř ke stavu stolice.
Pak prcek povyroste a začnou další otázky. Tak už umí číst? Tak už umí počítat? Děti to už vnímají a mohou cítit divný pocit, pokud to ještě nezvládají. Nedej bože pokud dítě nemá váhu, jako všichni ostatní. Ty komentáře jsou nesnesitelné.
A pak se přehoupne doba dospělosti a objeví se dvě skupiny. Často potkáváte tu, kterou zajímá Váš soukromý život a zakládání rodiny. Ideální příklad je Stela Zázvorková z Románu pro ženy. „Tak co, Lauro, máš už nějakého chlapce?“. Objeví se chlapec/děvče a příjdou .. ano ano, máte pravdu, zase ty otázky. Tak kdy už bude svatba? Tak kdy už budete dítě? Tak kdy už ..?
Nehledě na to, že otázka ohledně dětí může být velmi bolestivá.
My jsme se s manželem dostali do další fáze. Ono totiž není důležité, kde teď jste. Vždy příjde další otázka. U nás, rok po porodu, přichází naprosto nečekaná otázka „Tak kdy budete mít druhé?“. Já ani nevím kde mám začít. Nejvíc mně asi dokáže dopálit věta „Jen počkej, to přejde.“. Protože každý z nás má stejný důvod, proč nechce víc dětí. A protože to všechny přejde. Že jo? No ne.
Důvod, proč zvažuju Lucinku jako jedináčka, nikde moc nesdílím. Ví to jen velmi malá hrstka lidí, u kterých vím, že buď to pochopí a nebo jsou jen tím uchem, který vyslechne, ale nesoudí. Věřím, že by totiž nastaly dvě situace. Jedni by divně koukali a mysleli si něco o bláznovi, a druzí by se dušovali, že mně to přejde.
Ano možná ano. Možná změním názor. Možná tu za rok budu psát něco o rostoucím bříšku. Možná .. a možná taky ne. Co ale vím je to, že pokud se rozhodneme pro dalšího prcka, bude to proto, že to tak cítíme. Protože si dalšího prcka z celého srdce přejeme. A ne proto, že bychom měli. Nevím jak vy, ale já jsem příručku o tom, co mám v životě stihnout nedostala.
Mějte se krásně
Zuza
