Eh.. nejsem odjakživa optimisticky naladěný člověk. Mám cosi v oku (kež by jiskru), co může být spleteno za negativismus (a ono je to jen přirozená nedůvěra v lidi.. o tom zas jindy 😀). Dnes jsem na Instagramu četla u jedné food bloggerky, že si před 5ti lety zvolila štěstí a úsměv na rtech a to mně donutilo se zas na chvíli pozastavit a shrnout si okolní dění.
Byly doby, a ne tak dávně, kdy to nebylo nejlepší. Zdraví pokulhávalo, stále v bolestech, a to se optimismus těžko hledal. Asi často příjde zlom, kdy si řeknete „a dost“.
Mám ten moment živě v paměti a už se tam nechci vrátit. Našla jsem si pomoc, jak na fyzično, tak na psychično a postupně se to lepšilo. Manžel byl velkou oporou a i když to asi nechápal, co se děje, nikdy mi neřekl, že jsem magor a ať se seberu. Pěkně jsem se dávala dokupy a cítila jsem se lépe (třeba se jednou seberu a sepíšu článek o terapiích).
Přišlo mi, že vše do sebe zapadá. Hlavně dělat, co tě baví. Nejen v práci, ale tak nějak celkově. Vlastní business mám na stole už nějakou dobu, a pomalými krůčky (teď s prckem ještě pomalejšími .. jak to ty mama podnikatelky dělají safra?) se někam pohybuju. To je ten můj cíl. Nejsem s tím extra spokojená, protože jsem měla představu jinou, ale je potřeba se neporovnávat a zbytečně se z toho nehroutit. Pokud se na tom dělá, tak je to skvělé a že to jde pomaleji, no .. je to o prioritách přece. Malá je teď naprosto hlavní priorita.
Nechci trávit čas, který s ní jsem na telefonu, počítači apod. Chci být přítomna a užívat si ty okamžiky. Není to možné na 100 % celý den, každý den. Nejsem robot. Jen když si třeba hraje chvíli sama (což buďme upřímní, teď moc často není), tak odpočívám. Soustředit se na práci, a po chvílách kontrolovat nebo si k ní lehnout a hrát si a pak se vrátit .. no přetrhne se tok myšlenek a začíná se znovu. Výmluva? Řekla bych, že ne.
Jen se na to muselo jinak. A tak jsem si vyhradila jeden den odpoledne, jak příjde manžel s práce a já si k tomu chvíli sednu. Někdo si teď třeba poklepe na čelo, že to je jasné a i více dnů, ne? No, ne. Jsem ráda s rodinou, a o separační úzkosti bych mohla povídat hodiny .. ale abych teda dokončila tok myšlenek o štěstí .. Je to seskupení událostí. Jsem skoro 9 měsíců po porodu a konečně více cvičím a tak cítím, že tělu se daří lépe. Na rodičovské s malou jsem nesmírně spokojená. Je to někdy pořádná pecka, ale je to tak vysmáté dítě, že to ani jinak nejde, než být spokojená. A ta práce.. i to se vytříbí, jen nepolevovat a hledat a dělat a.. však to znáte.
Holt není důvod, proč nevstávat každý den s úsměvem.
Mějte se krásně
Zuza
Neni to jednoduche, ale jak rikas, je to kouzelne s temi detmi.