Můžeme se na rok 2020 dívat všelijak. To, že vstoupí do historie a děti se o něm budou jednou učit je více než jasné. Já se na něj ale nechci dívat jako na korona rok.
Do roku 2020 jsem vstoupila s měsíčním miminkem a končící poporodní depresí. Manžel téměř po měsíci doma šel zpět do práce a já byla mírně nesvá. Malá často plakala, chtěla být hlavně v ruce a kojit se. Byla jsem prostě jen s malou a manžel dělal vše ostatní. Nikdo ale nechtěl moc slyšel, že vše není dokonalé a sluncem zalité. Že jsem zoufalá, unavená a nesvá. Že se děsím doby, kdy budeme jen samy dvě doma. Tak na ty pocity byl člověk sám.
Zbožňovala jsem, když usnula a já koukala na ten její ksichtík. Spokojeně si ležela, vrtěla a občas otevřela očka. Asi pro jistotu, že tam pořád jsem. Vše chtělo čas. Vše chce čas. Vše se zlepšilo s prvním úsměvem. Jak málo stačí ke štěstí.
Za ten rok se z ní stala malá slečna.
Pro mně to byl rok plný velkých otazníků. V těhotenství jsem měla plány, jak to bude vše vypadat. Co budu vše stíhat apod. Realita nakonec dopadla jinak. S malou v ruce, od rána do večera se toho moc nestihlo. A vůbec mi to nevadí. Jsou to momenty, na které vzpomínám s láskou.
Rok utekl příliš rychle, a přitom mně naučil zpomalit. Užívám si každý den s malou, i když jsou to někdy extra náročné dny. Naučila mně žít okamžikem a příliš si na nic nezvykat, protože další den to může být úplně jinak. Což pro někoho, kdo má rád plánování a řád, je značně náročné.
Honí se mi toho v hlavě spousta, ale dostat to sem mi dělá tentokrát nějak problém. Tolik se toho změnilo, tolik jsem se toho naučila, tolik jsem získala a tak málo naspala.
Těším se na tento nový rok. Jak malá bude vnímat různé svátky. Těším se na léto. Těším se, že se spousta věcí vytříbí. Bude to fajn rok. Takový jaký si ho sami uděláme.
Na co rádi vzpomínáte z roku 2020?
Mějte se krásně
Zuza
