Pár slov o výchově

OK, výchova .. to je téma. Existuje spousta způsobů a přístupů a kdo ví čeho. Můžeme to nazývat jak chceme, ale ve finále je nejdůležitější zjistit co bude fungovat na malou a hlavně .. hlavně vychovat slušné dítko. Pro mně to tedy není o volbě jednoho způsobu výchovy, spíše si vzít od každého trochu a zkoušet.

Montessori vs. Waldorf

Velmi skloňované způsoby výchovy. Jsou si dosti podobné, alespoň mým laickým okem. Waldorf jsem si mohla zkusit přímo na vlastní kůži. Upřímně mi to moc nesedlo. Možná mi nesedla přímo učitelka, těžko říct. Připadala jsem si, jak v Jiříkově vidění. Nelíbilo se mi hlavně to, jak do výuky zapojili rodiče. Například jsme se třeba střídali v kuchyni v přípravě svačiny a děti byly v místnosti vedle .. kde jsou schody .. a ostré rohy .. a moje ani ne dvouleté (host) dítě. Při tom je ještě „nutné“ uháčkovat cosi. Líbilo se mi tedy myšlenka zapojení do vyučování, ale lépe to zkoordinovat. Stejně jsem toho moc neudělala, protože jsem pořád odbíhala a kontrolovala malého.

U Montessori se mi líbí jejich motto: „Pomoz mi, abych to dokázal sám.“. Líbí se mi nastavení hranic, ale zároveň neničit učícího ducha dítěte. Líbí se mi, že se vytvoří pro dítě prostředí, které ho vyvíjí, že se dítě zapojuje do chodu domácnosti hravou formou a že se dítě bere jako člověk a není obklopeno spoustou „nesmíš“ a citového vydírání.

Naše malá je opravdu ještě moc malá na spoustu technik, o kterých si čtu. Nyní je to hlavně o tom, abychom ji vytvořili bezpečné a naučné prostředí. Abychom vybírali hračky, které ji budou něco přinášet (nic na baterky, spíše vybírat dřevěné hračky a jiné přírodní materiály), abychom ji četli, a vše ukazovali a povídali ji o tom. Jaro je pro to snad jak dělané. Při procházce (dokud neusne) ji ukazuji, jak pučí stromy, jak je trávník plný pampelišek apod. Její přirozená zvídavost je neuvěřitelná (asi jako u každého prcka). Není možné ji na moc dlouho odložit, jelikož pak nevídí co potřebuje. Kočárek je taky prozatím odložen (asi až do doby, co bude moct sedět a nasadí se sporťák).

Co se mi dále líbí na Montessori?

• Systém odměňování a pochval – chválení dítěte je důležité. Je potřeba si všímat pokroků a činností dítěte, ale třeba v případě pomáhání s něčím používat jednoduché „děkuji“ místo tleskání a chválení do nebes. Doufám, že tohle nevyzní nijak špatně. Chválit se má (a nejen děti), jen třeba když malá odnese odpad do koše nebo uklidí hračky, poděkovat ji za pomoc. Prckové se rádi cití potřební, rádi dělají to co dospěláci. Zároveň dítko uslyší slušné fráze (děkuji, prosím) a bude mít třeba i větší nutkání je také používat. Nicméně teď, když má malá 4 měsíce skáču při každém pokroku, tak jsem zvědavá jaké to bude až bude větší 🙂
• Zapojení do chodu domácnosti – co jsem si sama zkusila bylo to, že se dítko chce zapojovat do práce a být nápomocný. Je pravda, že všechno trvá daleko .. daleko déle, ale opravdu musíme tak spěchat? Ta radost z toho, že mi pomohl s prádlem, že pomáhal míchat těsto na palačinky, že pomáhal odklízet popelnice apod., byla nakažlivá.
• Absence citového vydírání a uplácení – „když to neuděláš, tak bude maminka smutná“, „když to dojíš, tak dostaneš sušenku“. A zrovna to druhé se tak pěkně nabízí 🙂
• Tvoření – hlavně to tvoření. Nechat dítko ať si hraje (ač Montessori používá raději slovo „pracuje“) a učí se, jak co funguje.

Tak tohle je teorie. Krásné ne? Tak teď ještě uvidíme, jaká bude realita.