V pubertě jsem patřila mezi ty holky, co pořád řešily váhu i přesto, že vážily asi 40kg. Ano, byla jsem pořádná trubka a asi jsem neměla nic lepšího na práci. Na to navázala fáze, kdy cokoliv na mně bylo špatně. Malá prsa, velká prsa, velké břicho, velká stehna a takhle by to mohlo pokračovat do nekonečna. Nebyla jsem moc na diety (naštěstí), spíše jsem sportovala. Postupem času jsem to přestala řešit. Ne, že bych se začala mít více ráda, jen jsem to přestala řešit. Když jsem odjela do Californie, tak jsem si značně užívala místního jídla. Hamburger, hranolky, pizza, kilovka M&M, obrovské balení Oreo a jiný junk food. Váhu jsem neřešila a užívala jsem si vše okolo, co to jen šlo. Po návratu zpět do Česka jsem přešla s klidem na normální stravu (od maminky .. konečně po roce). Ani jsem si nemyslela, že vážím nějak hodně (a taky nevážila zas tak moc, ale .. no znáte to).
V první práci byla jen jedna pauza na jídlo a v kanceláři jsme jíst nesměli. Jedno jídlo za 9 hodin v práci není dobré. Až když jsem přešla do poslední firmy, tak jsme se s kolegyněmi tak nějak pásly 😀 A kupodivu mi začaly být kalhoty volnější. Taková motivace byla zapotřebí a postupně jsem přecházela na zdravější varianty.
A pak? Pak jsem otěhotněla. Váha poskočila o téměř 11 kilo. Poslední měsíce jsem dvě kila shodila. Jak malá klesla, tak jsem se mohla zase více hýbat a neomdlívat. Po porodu nastal další zlom. Porod byl náročný a už z porodnice jsem šla s původními kily. Šestinedělí byla kapitola sama o sobě, a tak jsem během chvíle shodila téměř dalších 10 kilo. Podotýkám, že jsem jedla a stále jím hodně. Jen časté kojení a pohyb s malou udělal svoje.
Nemám za sebou nic drastického, „jen“ klasické myšlenky v dospívání kdy je všechno špatně. Jsem teď velmi šťastná, že to už je dávno pryč. Jen .. jen říct něco takového nahlas a skutečně to myslet vážně .. to byl krásný pocit.
