Vánoce a dětství patří neodmyslitelně k sobě. Rozzářené oči. To čekávání na příchod Ježíška. Doufání, že donese to, co jsme si tak přáli. Ty večerní procházky a koukání do oken na světýlka, protože tam kde svítí stromeček tak tam už byl Ježíšek. To strojení se ke štědrovečerní večeři. To nechápání, že nemůžeme jít rozbalovat hned, ale že si táta musí dát ještě kávu s cukrovím. HNED po večeři, když já se tak těším na dárky. To, že jsme po rozbalení seděli a listovali v knížkách, zkoušeli dárky a u toho koukali na pohádky. Ráno jsme si zalezli pak k našim do postele a jedli cukroví a zas koukali na pohádky, než jsme jeli k babičce a dědovi. Pamatuju si skutečně jen pár dárků, nejvíc mi utkvěly v paměti právě tyto rodinné vzpomínky.
„Ve dvou v posteli se třetím šampaňským a nekonečno filmů se
světelným retězem na stromeček nad postelí, pač se na stromeček
nevešel 
„
„Reakce dcerky, když našla pod stromečkem koberec – nikdo by nečekal jakej úspěch sklidí.“
„Čekání na Ježíška. Rodiče nás vždy nějak zabavili, a jeden z nich potají
zapálil prskavky na stromečku, zazvonil zvonečkem a my v úžasu vběhli
do pokoje a divili se, jak to ten Ježíšek dělá. No a samozřejmě se pak
se vší vervou vrhli na dárky.“
Jakou máte vy nejhezčí vzpomínku na Vánoce? Věřili jste na Ježíška a to krásné kouzlo Vánoc, nebo Vám rodiče rovnou řekli jak to je? Nepamatuju si sice, kdy jsem se dozvěděla, že Ježíšek je vlastně mamka s taťkou, ale vím, že jsem dál jela stejně. Překvapení ze všeho je krásně a je jedno, kdo nosí dárečky.
Mějte se krásně vánočně
Zuza
