To, že jsem měla náročnější start po porodu, jsem zmiňovala už několikrát. V těhotenství jsem si nepřipouštěla něco jako poporodní blues, nedej bože poporodní deprese. Vždyť budu mít to vytoužené miminko! Tam není prostor na nic negativního. Bohužel mně to potkalo a ač to vypadalo tak, že to přešlo téměř samo, nebylo to tak. Ano, jakmile se malá začala usmívat, tak mně poporodní deprese opravdu z velké části přešly, ale určité napětí, pocit toho, že nejsem sama sebou, tak trochu přetrvával.
Nyní má malá něco přes rok. Je velmi aktivní miminko, pořád v poběhu, pořád vyžaduje pozornost a hlavně ji i potřebuje, jelikož nemá snad žádný pud sebezáchovy. Jsem unavená, ale vůbec ne nijak ve špatném slova smyslu. Jsem unavená, ale tak nějak pěkně. Opravdu jsem teď spokojená. Užívám si být na mateřské. Nemůžu se dočkat dalšího dne, co zase vymyslí, jaké pokroky budeme další den prožívat. Ale JE to náročné. Celý den v poběhu. Snažit se udržet domácnost jakžtakž v chodu, snažit se prostě nezbláznit.
Když má někdo potřebu sdílet radu je to často ta, že si mám najít čas jen pro sebe. Jenže .. jenže já cítím obrovskou potřebu být s malou. Malá je taky takové moje klíště, a chce být se mnou. A já nedokážu prostě říct „hele Lucinko, tady si sedni a hraj si s XX, já potřebuju chvílu klidu pro sebe.“ Já jsem teď máma přece a musím to zvládnout. Musím to všechno nějak zvládnout. Ten tlak, co jsem na sebe kladla, byl už prostě moc.
Jen jsem na to musela jít jinak, abych nepotlačovala tu naši potřebu být spolu a přitom měla i čas na to vydechnout. To je to slovo, prostě se na chvíli zastavit a vydechnout. Malá byla často neodložitelná, když usnula. Není asi nic krásnějšího, když Vám ten malý prcek spí v ruce a vy vidíte ty ksichtíky, nemyslíte na to, že teď máte ten „me time“, teď je potřeba odložit a věnovat se sobě. Aspoň já to tak měla. A tak jsem si vychovala pěkně kontaktní miminko.
A tak vznikalo hodně článků a jiného obsahu s malou v šátku. Možná někoho napadně „a co manžel?“. Když pomineme ten fakt, že i on sám potřebuje čas po tom, co příjde z práce, tak je tu i ten fakt, že když už jsme teda všichni doma, tak chci být s nimi. Chci si užívat ten rodinný čas. Jsou i dny, kdy manžel vezme malou ven a já mám čas na sebe. A když se pak vrátí, cítím obrovský nával energie. A tak pořád hledám tu rovnováhu.
Teď tu sedím, malá chrupká vedle mně. Změna nastala asi po roce, když ji dokážu odložit a ona nemá potřebu se hned přicucnout (teď to zakřiknu, že ano?). Stejně sedím co nejblíže. Všechny potřebné věci v blízkém dosahu. Mám ten čas na práci, a potažmo sebe, a přitom jsem blízko a mohu zajistit, že když mně potřebuje, tak jsem tady.
Vše chce svůj čas. Jak jsem už taky zmiňovala v jiných článcích, nechávám hodně průbeh na dcerce. Dívám se a hlídám signály. Čekala jsem na signál s boty a ona je vzala hned za své a chtěla hned ťapkat. Čekala jsem stejně tak na signál i se spaním. Na všechny signály se spaním. To je totiž asi nekonečný proces.
Naše městská část nabízí krásnou výhodu. Příroda je na dosah. Těším se až se přesuneme na venkov. Miluju přírodu. S moderní technologií nemusím vstoupit do žádného obchoďáku a této výhody značně využívám. Ten shon je na mně moc, a vždy na mně padá mírná úzkost. Ta uspěchanost, šílené nákupy, tuny všeho .. možná někdo kroutí hlavou, ale fakt to nemám ráda. Dříve na mně padla občas chuť jít nakupovat, těšila jsem se, a pak zaprvé jsem nenašla moc toho co by se mi líbilo a pak ty davy lidí.
Pro klid duše si vše sepisuju. Můžeme tomu říkat TO DO listy nebo co je teď zrovna moderní, ale výsledek je stejný. Vše mám ráda sepsané, ať už na papíře nebo online. Náš propojený google kalendář je plný narozenin a svátků. Na lednici máme měsíční plánovač, kam píšeme všechny aktivity. A letos mám po velmi dlouhé době i klasický papírový kalendář, takový ten tlustý ala co den to list. Tam si zapisuju hlavně myšlenkové pochody a plánuji práci. A co teprve poznámkový blok v telefonu. Jaaaj, ten se plní jedna radost. Jakmile dám vše na papír, nejen že to nezapomenu (což se stávalo opravdu hodně), ale jsem i klidnější.
O tom, jakou roli hraje hobby v našem životě, nemusím snad ani moc vypisovat. Každý z nás potřebuje relax a je úplně jedno jestli je to čtení knih, běh, sledování filmů nebo meditace. Dělejte to, co máte rádi. Každý den.
Nevím, kde bych byla bez lidí, které zbožňuju. Když se cítím dobře, i když se cítím pod psa, vím, že tu pro mně jsou. Život je zas o trošku lepší. Tato doba nám ukázala hodně. Mně tedy hlavně to, že je pro mně nejdůležitější se obklopovat lidmi, které mám ráda. A ty ostatní, ač to zní možná moc přísně, nechat jít.
A teď odhalím trošku více ze sebe. A pokud se k tomu jednou odhodlám, tak k tomu dám i vlastní článek. Pokud totiž máte pocit, že už nevíte jak, dejte šanci terapiím. Možná chvíli potrvá než si najdete toho svého terapeuta, ale jděte do toho. Mně to fakt hodně pomohlo.
Najděte si rovnováhu mezi vším co děláte. Uvědomte si, že vše není ze dne na den. Ale dělejte pro to něco. Vaše zdraví, i psychické i fyzické, je to nejdůležitější co máte. Od toho se odvíjí vše.
Mějte se krásně
Zuza
