O mně
Zuza Polivka
Jsem manželka, máma, duší cestovatelka a celým tělem snílek.
Být mámou je to nejlepší co mne mohlo potkat. Cítím, že jsem přesně tam, kde mám být. Každý den si užívám naplno s dcerkou a přitom už nezapomínám na sebe a svoji pohodu.
Byla, a vlastně pořád je, to pro mne cesta a na začátku jsem si prošla velmi těžkým obdobím.
Psychická pohoda je pro mne klíčová a proto píšu tento blog jako inspiraci pro ostatní mámy, které si prochází tím stejným jako kdysi já.
Proč projekt Mámám?
Jsem přesně tam, kde mám být. Vím, že jsem měla být mámou. Proto si nás to naše stvoření našlo tak rychle. Věřím v to. Mé srdce plesá každý den nad tím, jaký rozumný člověk z ní roste. Jak vnímá. Jak komunikuje. Jak se směje a dovádí. Jak přesně ví, co chce.
To však neznamená, že vše bylo zalité sluncem hned od začátku.
Celé těhotenství jsem byla nadšená, že se to děje. Že to vytoužené miminko je na cestě. Představovala jsem si, jak bude vypadat, jak budeme sedět a koukat na ni. Věděla jsem, že start bude náročný. Že možná bude plakat a nebude chtít spát. Věděla jsem, že ta varianta může nastat. Nicméně jsem si ji nepřipouštěla. Vždyť budu máma! Nic víc mne ani nezajímalo. Celou dobu jsem žila v té naší bublině.
Porod byl hodně náročný. S mými zdravotními komplikacemi jsem ráda, že se narodila přirozeně. To jak jsem po tom dopadla, z toho jsem už tak nadšená nebyla. Co vše se s tělem stane, na to Vás nepřipraví ani ta nejlepší kniha nebo předporodní kurz. Tím nechci ani jedno z toho shazovat, naopak. Jsem ráda, že jsem měla možnost navštívit předporodní kurz a připravit se na porod nejen psychicky, ale i fyzicky. Ale nikdo moc nepřipravuje na tu psychickou část po porodu.
Prvních několik týdnů bylo neuvěřitelně náročných. Teď zpětně vím, že jsem za to mohla nejvíce já. To dítě mne potřebovalo a já se snažila vyrovnat s poporodní depresí. Se stavem, který není nikde napsaný (pokud nepočítáte to, že něco takového existuje). Cítila jsem se sama, jak kdybych se topila.
Snažila jsem se vyrovnat sama se sebou a se svojí novou rolí. A k tomu máte na starost ještě to malé robátko, které bez Vás neudělá vůbec, ale vůbec nic.
Malá plakala, já jsem brečela a manžel nevěděl co dřív. Připravit se na to úplně nedá. Je však potřeba, aby tohle téma nebylo tabu. Aby maminky věděly, že pokud se něco takového staně (ať už poporodní blues, úzkost či deprese), že je to v pořádku, že se tak cítí a že to v sobě nemohou dusit. Bohužel často se za to stydí nebo se bojí jak ostatní zareagují, anebo jen nedokážou popsat co se s nimi děje.
Proto vznikl projekt Mámám. Jako podpora novopečeným maminkám a nejen jim. Skládá se z malých částí, které tvoří velký celek. Z kroků, které Vám, doufám, co nejvíce pomohou.
Podpora, inspirace a motivace je potřeba nehledě na to v jaké životní fázi jste.
Jak jsem se k blogování dostala?
Po dlouhé době zdravotních obtíží, špatných zkušenostech se zdravotnictvím apod., jsem začala hledat, jak si spíše pomoci sama. Přečetla jsem spoustu knih, brouzdala po internetu a pátrala. Tělo si řekne, co mu chybí, jen já jsem ho pořádně neposlouchala.
V lednu 2019 jsem si pak sedla ke svému novému bloku (to k novému roku přece patří) a po vzoru své oblíbené youtuberky jsem si rozřadila svoje cíle na tento rok do několika kategorií (životní styl, práce, zdraví a manželství). Do jedné z těchto kategorií jsem si napsala, že si chci dokumentovat svoji cestu. Cestu s hormonální nerovnováhou. Cestu k miminku. Cestu k sama sobě. Myšlenka blogu s tím přišla tak nějak spontánně.
Toho měsíce jsme už začali vážně debatovat o miminku. Plán byl naprosto jasný (dah). Měli jsme pár měsíců po svatbě a teď budeme hledat náš domeček (byteček – prostě cokoliv co nám padne do noty, do finančního plánu, co si prostě a jednoduše zamilujeme) a užívat si manželského života.
Do nového roku jsem šla také s tím, že potřebuju změnit pozici v práci. Nebyla jsem tam spokojená a bylo mi jasné, že duševní pohoda je více než žádoucí. Hledala jsem v rámci firmy, až jsem našla pohodový team. Po náročném boji v průběhu března mi byl konečně schválen přesun. To jsem však netušila, že jsem byla už těhotná.
A upřímně bych neměnila ani za nic na světě.
Ráda si ze sebe dělám srandu, že si v hlavě žiju další život. Jakmile jsem přišla na něco zajímavého, co mi zároveň pomohlo nebo viděla něco nového, už jsem si v hlavě formovala, jak bych to sepsala, jak bych to nafotila atd. Realita pak byla potom docela jiná, někdy jsem se nechala odradit na delší dobu a pak se k tomu vrátila s čistou hlavou. Moje cesta je tímhle dost delší, ale po dlouhé době psaní “do šuplíku” (rozumějte na Google Drive), vím, že mně to skutečně baví a chci dál pokračovat.