Toto není post o tom, jak „naučit“ dítě spát. Sama nemám páru. Je to o našem vývoji a možná i proto, aby si někdo, kdo vstává třeba 10x za noc, řekl, že není sám. Kliše, ale občas to pomůže.
Na začátku, když se malá narodila, tak jsme si říkali, že jsme vyhráli v loterii. Ona spala celou noc. CELOU. V porodnici se to doktorům nelíbilo a tlačili ať ji budím. Jenže i když to já trubka zkoušela, tak nic. Mohla jsem ji to prso rvát do pusy, stříkat mlíko všude možně, prostě nic. Vesele si chrupkala dál. Pak jsem dala na sebe a nechala to tak, a prostě jsem si řekla, že kdyby měla hlad/žízeň/chtěla kontakt, tak se vzbudí. Logicky. Bohužel to mělo dopad na tvorbu mléka. Naštěstí pomohla odsávačka (článek o kojení bude příští týden). I tak jsem ji odmítala budit. Jen jednou jedinkrát jsem ji přece jen musela vzbudit, protože už jsem myslela, že mi to prso praskne (odsávačka ještě nebyla a ručně mi to prostě nešlo).
Naše začátky
Několik týdnů byly večery náročné. Než si zvykla na den/noc systém, stálo to hodně slz. U nás obou. Šlo to ruku v ruce i s prdíky, pravda. Usínala třeba až v deset večer a v ruce. Ze začatku ani to prso na spaní nepomohlo. Nebo jsem ho tehdá ještě nepoužívala jako tajnou zbraň. Hlavně proto, že to bolelo jako prase.
Ráno asi v 6 až v 7 byla vzhůru. Přes den spánek byl relativně v pohodě. Usínala zásadně v ruce, občas se nechala odložit do kolíbky. A pak nastalo odpoledne .. v 1 usla v kočárku a pak spala až třeba 5. Okolo 5 mi fakt už chyběla.
Jak jsme se dostaly z té hrozné fáze šestinedělí, prsa už byla v pohodě, tak malá spala už jen na prsu a u mně. Opravdu jsem využívala toho, že mám jedno dítě. Manžel byl v tomhle zlatý a zvládal spoustu (většinu) domácích prací, nákupy, vaření a ještě v mezičase byl s malou, abych si dala v klidu sprchu. Nevím, jak to dával. Mně trvalo trošku déle se po porodu zahojit (duševně i tělesně), a jsem ráda za ten čas, kdy jsme jen spolu ležely v posteli a mazlily se.
Stalo se mi mockrát, že malá se probudila s pláčem v kolíbce, a pak (dokonce i bez prsa) usla u mně. Dostala jsem do toho stádia, že jsme ji neodkládala. A kdyby mně nebolely záda z dlouhého nošení, tak spí do teď u mně. Miluju to a malá spí déle. A tak i když ji odložím, neodcházím od ní. Pokud se nechce přicucnout, tak sedím a píšu nebo plánuju (nebo jinak pracuju). Nezvládám její pláč, nezvládám být od ní pryč, když pláče. Pro mně je to tak, že když pláče, mám být u ní a být ten komfort, který potřebuje. Možná to má něco společného s tím, že malá byla první noc ode mně. Možná je to spojené s poporodní depresí. Snažím se ji něco vynahradit? Možná. Já jen chci být s ní a ona se mnou.
Představa vs. realita
Než se malá narodila, asi v půlce těhotenství, jsme měli názor, že malá bude spát v kolíbce vedle mně. Ke konci jsme už měli oba názor takový, že bude spát s námi. Vyhovovalo nám to. Nějakou dobu. Okolo třetího měsíce šla vedle mně do kolíbky. Z kolíbky šla do postýlky. A z postýlky zas rychle ke mně. Odhadem spala mimo naši postel asi měsíc (?). Mělo to hned několik důvodů:
- začala se budit, jelikož ji začaly růst zuby. A bylo pro mně (a stále je) jednodušší se k ní přitulit, dát prso a pak se malá jen odcucne a spí dál. Žádné drastické budění.
- chyběl mi ten kontakt (nějaká další kontaktní máma kontaktního miminka?).
- spala prostě lépe a klidněji.
Jenže jak rostla, začala zabírat čím dál více postele. Dopadlo to tak, že manžel spal na své straně, malá na mé a já v nohách postele 😀 A to není úplně udržitelné. Řešení pro nás byla přístavná postýlka. Pořád jsou tam ty výhody společného spaní s další extra výhodou, že se i já o trošku lépe vyspím.
Ale museli jsme do toho dospět. Snažím se jet opravdu podle potřeb malé, podle signálů, které mi dává. Je kontaktní miminko už od narození.
Teď když lezou zuby, tak je to kapitola sama o sobě. Jsou noci, kdy je vzhůru každou chvíli. Jsou noci, kdy se vzbudí třeba jen 2x. Příjde mi, že nezbývá nic moc jiného než to přijmout a doufat v lepší zítřky. Když je nejhůř, tak si řeknu, že i já mám dny, kdy potřebuju uspat. Kdy se chci jen přitulit a cítit blízkost. Proč tedy očekáváme, že ten malý tvoreček bude jiný?
Jak jsou na tom se spaním Vaše děti? Spíte společně nebo mají svoji postýlku?
Mějte se krásně
Zuza
